Pekaři v Polné (Ing. Milan Šup)

Staré a dobré pekařské živnosti, kde podle úsměvné lidové říkanky „pekař peče housky, uždibuje kousky, pekařka mu pomáhá, uždibují oba dva“ patří od poloviny dvacátého století, až na výjimky, minulosti.
Polenské děti při ranní cestě do školy dnes již neláká vůně čerstvě upečeného pečiva při míjení četných pekařství na Husově i Sezimově náměstí a v přilehlých ulicích, kde si jejich prarodiče mohli za levný peníz koupit rohlík, housku, dalamánek na svačinu. Podle chuti sypané kmínem či mákem, v postní dobu preclík, v čase velikonočním jidáše. Měli možnost nahlédnout do nitra pekařství, kde se připravoval chléb, obdivovat zručnost pekaře při tvorbě rohlíků i při sázení bochníků a vek chleba do vyhřáté pece. Při pohledu na bývalé objekty pekařství, které vždy sousedily s bytem rodiny, si dnes jen stěží dovedeme představit ten malý prostor, kde byla pec, díže, vál a jiné nezbytné pomůcky pro práci pekaře. Nechyběly pytle s moukou a dalšími surovinami potřebnými k výrobě pečiva. Mistři pekařského řemesla obstarávali za úplatu i pečení chleba připravovaného v domácnostech a přinášeného hospodyňkami v pěkně tvarovaných slaměných ošatkách, které jsou dnes jen ozdobou příbytků, případně rekreačních objektů.
Výroba místních pekařů musela pokrýt potřeby obyvatel města. Průmyslové pekárny v dosahu Polné byly ještě hudbou budoucnosti. Kolik chleba bylo pro uspokojení obyvatel potřeba? Spočítejte sami – roční spotřeba chleba na obyvatele v přepočtu na dnešní Českou republiku v roce 1936 činila 82 kg. Vynásobte to počtem obyvatel tehdejší Polné a zjistíte, kolik tun chleba prošlo ročně rukama polenských pekařů. Spotřeba pečiva byla tehdy ve srovnání se současností nižší, ale i tak nezbývá než vzdát za takový výkon hold dnes již nežijícím mistrům pekařského řemesla.
Pekaři byli po mnoho století, a právem, váženými občany sdruženými ve společném cechu s mlynáři. Jejich artikule z roku 1616, vyjádřené v patnácti ustanoveních o právech a povinnostech, jim vlastní pečetí potvrdil na zámku v Polné pán na Polné a Přibyslavi Rudolf Žejdlic ze Šenfeldu v pondělí po svatém Vítu léta páně 1617. Z výše uvedených obsáhlých ustanovení připomeňme alespoň jedno, pro obyvatele města velmi podstatné:
„Pekaři budou povinni, aby pilně a náležitě tomu městu ve všem dostatku podle uvolení a slibů svých chlebů režných i bílých dali a pekli a žádného nedostatku nedopouštěli, tak aby k nim s trestáním nebylo třeba přikročiti; a kdy se v tom nějaký nedostatek nacházel, tak že by město buďto pro drahotu aneb nedostatek vody fedrovati nemohli, tedy ihned mají purkmistr a konšelé nadjmenované to naříditi, buďto sami chleby režné péci a prodávati nebo jiným, kteří by to s to byli a město fedrovati mohli, to dovoliti.“
Počty mistrů pekařů, tovaryšů i učňů, kteří tato ustanovení po staletí svou každodenní prací plnili, dnes již nezjistíme. Se svými povinnostmi se museli vyrovnat v časech válečných, moru, po velkém požáru města v roce 1863 a ve dvacátém století v průběhu dvou světových válek.
Z historických dokumentů známe počty pekařských živností působících ve městě v minulých staletích. Podle údajů berní ruly (1653–1656) byli v Polné dva pekaři; tereziánský katastr v roce 1757 uvádí čtyři pekaře, historik J. G. Sommer má ve výčtu řemesel k roku 1845 již deset pekařů. Polenský historik František Pojmon v publikaci Polná z roku 1897 jmenovitě uvádí jedenáct pekařů – Filipenského, Hübelbauera, Kuhna, Marase, Marka, Nejedlého, Ohnsorga, Pešáka, Pujmana, Sadila a Zikmunda. Počátkem dvacátého století, v období před první světovou válkou, se s jejich jmény setkáváme v Adresáři politického okresu Německobrodského, kde je uvedeno dvanáct pekařských živností; přibylo pekařství Františka Pluknera. V Pamětní knize města Polné je v roce 1935 opět uvedeno jedenáct registrovaných pekařů. V meziválečném období mnohá z výše uvedených pekařství, s výjimkou Františka Nejedlého a Antonína Marase, zanikla; vznikly nové živnosti pana Skály v Tyršově ulici, pana Kepra na Sezimově náměstí; v Poděbradově ulici provozoval pekařství pan Josef Neubauer přistěhovalý z Plzně do Polné v roce 1924 (který začínal jako pekař v domě Antonína Marase a po zakoupení sousedního domu si otevřel vlastní živnost; proslul svými chutnými rohlíky); v Třebízského ulici pan Půža, v Komenského ulici Matěj Neuwirth, pod Rabínským pláckem pan Jozl, při vstupu na Karlovo náměstí bylo v rohovém domě Náhlíkovo pekařství. V Palackého ulici na Horním městě to byl opět pan Neuwirth a na protilehlé straně pekařství pana Vítka, proti škole v Komenského ulici bylo pekařství a krupařství Novákových. Ve druhé polovině třicátých let minulého století skončil s pekařským řemeslem a zřejmě i s rodinnou tradicí Antonín Maras, neboť se jménem Josef Maras – pekař se setkáváme již v období let 1827 až 1837. Josef Maras byl starším mistrem cechu pekařského řemesla a ve stejné funkci působil v letech 1844–1852 s Antonínem Marasem. Hudební nadání bylo Marasům vlastní; poslední z pekařského rodu se stal regenschorim v polenském chrámu Nanebevzetí Panny Marie na plný úvazek a věnoval se i chrámovému zpěvu. Hudebním talentem oplýval i pekař Josef Kuhn, který provozoval živnost v domě sousedícím s kostelem sv. Anny na Sezimově náměstí. Syn tohoto houslisty a varhaníka Josef Kuhn ml. (1911–1984) se stal varhanním virtuosem, působil jako profesor pražské konzervatoře a hudební skladatel. Základy hry na housle získal u svého otce – mistra pekařského řemesla. Pokračování v rodinném pekařském řemesle na Sezimově „plácku" vyměnil za koncertní sály v mnoha městech Evropy, Asie, Ameriky a Afriky. S pekařským řemeslem by mu ve druhé polovině dvacátého století, tak jako jiným, obrazně řečeno „pšenka nekvetla“.
Ve výčtu pekařů se vztahem ke kultuře nelze opominout Bedřicha Neubauera-Indiána. Po vychození školy v Polné se vyučil pekařem a před nástupem vojenské služby v rakouské armádě odcestoval do Ameriky, kde se stal horským průvodcem. Po zranění a pobytu v indiánském táboře založil v Chicagu dobře prosperující pekařství s českými výrobky. Stesk po domově ho přivedl v roce 1924 k návratu do rodné Polné, kde se angažoval v mnoha spolcích a zejména v muzeu, jehož byl mecenášem. Po ztrátě majetku při měnových reformách se podporou města stal správcem Městského Rérychova muzea v Polné; tuto funkci vykonával do roku 1959, kdy byl odvolán (dle Bohuslava Hladíka jihlavskými orgány pro svůj kladný vztah k USA). Prosperitu polenských pekařů negativně ovlivnila snížená koupěschopnost obyvatel v období hospodářské krize ve třicátých letech; uškodilo období druhé světové války s omezeným přídělovým systémem potravin, který trval až do roku 1953. V padesátých letech pekaře zlikvidovalo nesmyslné „znárodnění“ všech živností včetně pekařských, které se po roce 1989 v Polné již nepodařilo obnovit. Vliv sehrálo i zprůmyslnění výroby chleba a pečiva v podnicích vybavených moderní technologií s vysokou produktivitou práce, jejichž vybavení nemohou svými výrobky malé živnosti cenově konkurovat. Posledním pekařským živnostníkem vzdorujícím „znárodnění“ byl podle zjištění MěNV i jeden pekař – Jaroslav Vítek, zanícený fotograf, který od čtyřicátých do sedmdesátých let pořizoval snímky z různých kulturních, sportovních a společenských akcí (několik set negativů věnoval do archivu Klubu Za historickou Polnou jeho syn Milan Vítek).
Dům čp. 67 na Sezimově náměstí pekaře Vladimíra Kepra, kde provozovali po roce 1920 svou živnost i holič Chládek a krejčí Činčera
Vůni čerstvého pečiva z polenských pekařských krámků nenávratně odvál čas. Žijeme v uspěchaném 21. století. Chléb a pečivo se rychle vyrobí, rozveze do prodejen, nakoupí a spotřebuje, mnohdy i v dopravním prostředku cestou do zaměstnání či do školy. Krámky polenských pekařů, s nadsázkou řečeno, nahradil dodávkový automobil naplněný přepravkami objednaného pečiva, který, pokud se nic mimořádného nestane, zastaví v brzkých ranních hodinách postupně u několika prodejen, kde spěšně vymění plné přepravky za prázdné a vrací se pro další zboží určené k rozvozu. Vůni čerstvého pečiva od místního pekaře „nahradí“ důchodcům, debatujícím po ranním nákupu před samoobsluhou na rynku, jen závan zplodin z výfuků početných projíždějících automobilů.


Použitá literatura: Polensko 2/2010, s. 6 - 10

Autor: Ing. Milan Šup

Zpět na seznam článků



Komentáře:

Jméno:  
E-mail:  

Kontrola (napište číslem 3x10):



Deprecated: Function split() is deprecated in /var/www/kzhp_cz/www/komentare/komentare.php on line 73

Maras Miroslav - 04.11.2014, 19:59:16
Dobrý večer.

Můj děda Antonín Maras nechal vyučit syna Jiřího u Josef Neubauera a ten pak byl pekařem ve Zruči nad Sázavou, kde skončil roku 1981 odchodem do důchodu, to byl poslední pekař Maras z Polné. Zemřel roku 1987.




zucit