Služby a řemesla v Polné v letech 1930-1948, část II. (Jaroslava Hajnová)

Jedno z chlapských řemesel bylo i řemeslo kovářské. Kováři byli nepostradatelní nejen pro zemědělce. Pro ně vyráběli nářadí, opravovali, co se během práce na venkově polámalo, kovali těžké panty na zavěšování vrat, závory, mříže, spolupracovali s bednáři i koláři. V Polné měli živnost kovářskou pánové Marek, Kundt, Beneš, Klusáček, Bělohlávek a Půža. My jsme bydleli nejblíže kovárně Markově. Práce kovářů byla pro mou dětskou zvědavost přitažlivá, asi jako divadlo, koncert a ohňostroj dohromady. Už jen vybavení kovárny! Výheň, měchy, kleště nejrůznějších tvarů a velikostí, malá i ohromná kladiva a jiné nářadí, které jsem neuměla pojmenovat. To všechno probouzelo ve mně fantastické představy. Když se rozdmýchal měchem ve výhni oheň, železo ke kování se rozpálilo do ruda. Kováři v dlouhých zástěrách ze silné kůže s dlouhými kleštěmi přistoupili k ohni, aby si přenesli svítící kus železa ke kovadlině. Pak začal koncert. Velké výkovky se dělaly v páru a práce musela být přesně synchronizovaná, aby nedošlo k úrazu. Každý úder kladivem vydal nějaký tón, podle toho, jak velký kus se zarovnával, a jak se na kovadlině musel obracet. A do toho se pravidelně ozývaly slabší meziúdery do kovadliny pro udržení rytmu práce, které měly jinou výšku tónu i barvu zvuku. Kolem kovadliny byl velký ohňostroj jisker a mně, malé holce, vylézaly oči z důlků nad tím, jak se práce daří, a jak se kováři nebojí ohně. Občas se výkovek musel znovu ohřát, a když byla práce hotova, nastalo rychlé ochlazení ve džberu s vodou, který stál poblíž kovadliny. Kováře jsme pokládaly, my děti, za chlapy v pravém slova smyslu, kteří mají sílu a umějí něco víc než ostatní.
Když přivedli ke kováři koně k okování, těšili se našemu obdivu. Nejen proto, že se kovář koně nebojí, že si jeho nohu při práci podloží svým kolenem, že upraví koňské kopyto tak, aby na ně mohl vykovat správně velkou podkovu, že ji rozžhavenou položí na kopyto pro poslední úpravu, aby dobře držela a pak ji přibíjí hřeby podkováky… Pach ze spálených kopyt nevadil, zvědavost i obdiv byly silnější.
Kováři pracovali i s bednáři a koláři. I tato dvě řemesla byla námi obdivována, byla pro nás trochu tajemná, do dílen těchto živností nás nepouštěli. Udivovalo nás, že kolář dokázal vyrobit kulaté kolo, že bednář dal dohromady soudek z jednotlivých dílů. To jsme ještě nevěděli, kolik zručnosti, přesnosti i jemné práce je zapotřebí, aby kolář vyrobil hlavu kola, posadil do ní paprsky – špice – a vše pospojoval loukotěmi. Když bylo vše sesazeno a vyklínováno, dodělával kolo kovář, který je nejdřív namočil do vody, pak na ně navlékl rozžhavenou obruč, poté ji znovu zchladil ve vodě a nakonec obruč zajistil několika hřeby. Kolo bylo připraveno k použití. Koláři se zabývali i zhotovováním dřevěných součástí k vozům, kočárům, pluhům a zhotovovali i kolečka a trakaře.
Kolářskými pracemi se živili pánové Hakl, Vacek, Dočekal, Smejkal, Pospíchal a Melichar.
Bednářské práce přinášely obživu rodinám pana Jelínka, Chládka Augusta i Chládka Karla, Řezníčka a Škorpíka. Někteří z nich pracovali přímo v pivovaře, ostatní měli svoji dílnu. Výroba sudů byla náročná, ale pro děti neměla to kouzlo, aby se vydržely dívat, jak se na sud podle šablony přitesávají jednotlivé díly, jak se tyto pak skládají do obruče, dřevo napařuje, stáhnou se dužiny k sobě a čeká se, až dřevo vyschne. Jak se provádějí začišťovací práce, hloubí se žlábek pro dno sudu, jak se řeže z prken dno sudu, jak se po složení a naražení obručí vrtá „špuntovnice“ a „čepovnice“, jak se sud dále začišťuje a nakonec se vysmoluje roztavenou smůlou. To bylo dlouhé na to, abychom vydržely až do konce – to prostě nešlo. Bednáři vyráběli kromě sudů i jiné nádoby – škopky, necky, máselnice, soudky na zelí, dojačky, díže, štoudve apod.
Sedláři a brašnáři byli další řemeslníci, kteří pracovali převážně pro venkov. Silné kůže používali na řemeny a postroje pro tažná zvířata, vyráběli chomouty pro koně a náčelky pro hovězí tažný dobytek. Uměli vyrábět krásné, kovem zdobené sváteční postroje s různými barevnými přívěsky, dělali biče. Silnou kůži používali i na tašky pro myslivce, na výrobu hnacích řemenů pro průmysl, dělali i aktovky a cestovní brašny. Slabší a jemné kůže jim sloužily k potahování výrobků jiných řemeslníků, např. sedaček na vozy a do kočárů. Ale to už byly vlastně práce čalounické. Truhláři je využívali k potahování sedacího nábytku apod. Těmito pracemi se v Polné zabývali pánové Brukner, Dvořák, Filipenský, Forstner, Hanzál, Kaláb a Svoboda. Jejich služeb využívali i povozníci, kterých tu bylo také několik: Bernard, Dvořák, Jozl, Kašík, Matějíček a Zvoník. Matějíček jezdil několikrát denně na nádraží a vozil na svém „stoláčku“ do města zásilky posílané vlakem nebo odvážel těžší zavazadla přijíždějícím cestujícím.
V Polné bývali ovšem i řemeslníci, kterých v místě nebylo mnoho. Opravnu jízdních kol provozovali Lang a Švihálek. Pan Švihálek opravoval i šicí stroje. Autoopravnu měli Bukovský a Policar. Elektroopravy prováděli pánové Cihlář a Zelený. Byl zde jediný tiskař Bedřich Zapletal, dva knihaři – Hladký a Meloun. Dřevosoustružník Kaplan, mydlář a sirkař Fukátko, košíkář a kartáčník Varhánek, výrobou kartáčů se zabýval i pan Kasl, dva provazníci Bureš a Haišinek, sodovkárnu měl Marek, zahradnictví bylo v Polné zastoupeno závody p. Gregara, Langmichla a Radouše. Kamenické práce prováděl pan Pihávek.
V Polné byly tři pražírny – Hladíkova a Kulichova, kde voněla zrnková káva, a pražírna Šitavancova. Dnes se vaří převážně káva zrnková. Za mého dětství to byl luxus, který si mohl dopřát jen někdo. A tak se vařila káva sladová – ze žita. Právě pan Šitavanc pražil naklíčené žito ve velkém bubnu ve své provozovně na tzv. „rabínském plácku“ Karlova náměstí. Pod jménem Polanka ji expedoval svému velkoodběrateli do Čelákovic a jeho prostřednictvím Polanku dodával i do Prahy a širokého okolí. Od Kulichů často voněly i burské oříšky, které se tu též pražily.
Zvláštní pozornost vzbuzovaly dva hodinářské obchody a opravny hodin a hodinek. Na Husově náměstí býval Josef Gross, kterého si pamatuji již jako staršího a vlídného pána s hodinářskou lupou na oku. Byl vždy usazený proti výkladu, aby na svou práci s jemnou mechanikou dobře viděl. Byl to akvarista, který svoje poměrně velké akvárium měl v obchodě blízko vchodu; plavaly v něm krásné rybičky, které děti chodily okukovat přes zasklené dveře. Druhý hodinář v Polné, pan Jägr, promítal také filmy, tenkrát ještě zezadu na mokré plátno v sále U Slovana. Měl dceru, se kterou jsem tehdy kamarádila. Jejím prostřednictvím jsem se dostávala zdarma „za plátno“ do kina, občas i na filmy mládeži nepřístupné. To nám bylo něco kolem 10 let, a tento hodinář byl pro mne tím zajímavější. Ale oba obchody měly svoji atmosféru. Tikaly zde potichu všechny hodiny, nové i opravené. Ta jemná hudba byla občas přerušena odbíjením hodin. A celý zážitek pro mne byl v představě, že je to hudba pro panenky. A moc se mi to líbilo.
A když už mluvím o hudbě – Polnou obveselovala a při různých příležitostech hrála dechová kapela, kterou vedli postupně pánové Linhart, Rain, Rákosník a Prchal. Hudbě v Polné vyučovala stará slečna Rektorisová v zámku, z Jihlavy dojížděla na sobotu slečna Fichtnerová. Dále vyučovali pánové Linhart, Rain, Pařík a Prchal. Kratší dobu zde vyučovala další slečna, ale její jméno jsem již zapomněla.
Autodopravou se v Polné živili taxikáři Kubašta, Pařík a Řehák. Autobusovou dopravu zajišťoval pan Vokoun.
Vzdělávání i zábavě polenských čtenářů sloužila Husova knihovna, založená panem Vítkem. Ten zavedl, jako první v republice, volný přístup čtenářů ke knihám; každý si mohl v klidu vybrat knihu, která ho zaujala, přímo v polici regálu. Ve stejné budově bylo i loutkové divadlo, které za mého mládí hrálo každou neděli odpoledne před naplněným hledištěm.
Notářství v Polné postupně měli Dr. Ritschl a Dr. Schürer, advokátní kancelář měli Dr. Rotter a Dr. Libus. O finance občanů se staraly záložny Občanská, Okresní hospodářská, Živnostenská, Lidová a Městská spořitelna.
„Hospodářské družstvo pěstitelů zemáků v Německém Brodě“ zde mělo svůj odštěpný závod. Bylo zde Lidové hospodářské družstvo, Lesní družstvo, Lidové konzumní družstvo a pobočka Nákupního družstva Německý Brod.
Polná měla svůj berní úřad, četnickou stanici, do konce války i okresní soud se „šatlavou“. Budova soudu byla už prakticky po válce (9. května 1945) vybombardována a vyhořela. Nebyla znovu postavena a soud se z Polné odstěhoval.
A tak tímhle povídáním jsem „vymetla“ všechny kouty své paměti o službách a živnostech v Polné. Pomáhaly mi při tom vydatně moje vrstevnice. Za to jim mnohokrát děkuji! Upřímně děkuji i paní Martě Vomelové, která mě zásobila mnoha užitečnými věcnými informacemi o muzejním exponátu zachované lékárny „U Černého orla“ v Polné. Jmennými seznamy nejrůznějších živnostníků, kterými jsem si ověřovala a doplňovala vzpomínky mi posloužil Adresář Republiky československé pro průmysl, obchod a zemědělství, vydaný v Praze r. 1935, který je uložený a k použití připravený v archivu Klubu Za historickou Polnou.
A nakonec bych se vám, laskavým čtenářům, ráda svěřila, že mi nešlo ani moc o napsání absolutní historické pravdy (možná by mě mohli opravit potomci zmiňovaných řemeslníků), ale šlo mi hlavně o to, aby se po vymření naší generace neztratila možnost dozvědět se, jak to tenkrát za našeho dětství bylo. A aby si to dnešní i budoucí děti jednou mohly přečíst a srovnat naši minulost se svou přítomností.

(Polensko, č. 2/2003, s. 4-18; č. 3/2003, s. 3-6)

Autor: Jaroslava Hajnová

Zpět na seznam článků



Komentáře:

Jméno:  
E-mail:  

Kontrola (napište číslem 3x10):



Deprecated: Function split() is deprecated in /var/www/kzhp_cz/www/komentare/komentare.php on line 73

Vlastimil Prokop - 18.01.2014, 22:16:46
Dobrý den, k článku paní Hajnové bych doplnil, že rodina Řezníčkova nebyla podle všeho bednářská rodina, ale kovářská. Alespoň tak je to uvedeno v rodném listu.
Můj děda pracoval jako provaznický pomocník u Burešů.

Pěkný den Vl. Prokop