Holiči v Polné (Ing. Milan Šup)

V minulosti o vzhled polenských občanů pečovali lazebníci, kteří měli sídlo v městské lázni v Růžové, dnes Poděbradově ulici. Vedle koupání stříhali vlasy, pouštěli žilou, léčili nežity, kuří oka, trhali zuby… Znakem lazebny byl vyvěšený ručník, věník a miska. S miskou ve zlaté barvě vyvěšenou nad holičskou oficínou jsme se setkávali ještě v první polovině minulého století. Městské lázně, které byly lazebníkům pronajímány, byly podle záznamů v gruntovní knize polenské, zvané Kropenaté, v roce 1722 zrušeny s odůvodněním, že se ve městě usadili felčaři, medikusové a apotéka. Podle údajů berní ruly z let 1653–1656 působil ve městě jeden lazebník. Jako lazebník působil ve městě Andreas Hein z Birkenstahlu, v roce 1672 se setkáváme se jménem lazebníka Jana Černého, který zemřel nakažen morem v roce 1690. S lazebníkem se i po zrušení městské lázně setkáváme ve „fasi“ polenských řemesel v tereziánském katastru z roku 1757.
O století později není v přehledu polenských řemeslníků k roku 1845, podle J. G. Sommera, uváděn žádný lazebník ani holič. V soupisu je uveden jen je-den ranhojič (zda se i on zabýval ošetřením visáže mužů, nevíme, ale jako studovaný odborník se touto činností již nejspíš nezabýval). S profesí holič se setkáváme až ve druhé polovině 19. století. Polenský historik František Pojmon uvádí v publikaci Polná, popis dějepisný, místopisný a statistický, vydané v roce 1897, dva holiče – Adolfa Filipenského a Viléma Müllera.
Počátkem 20. století působili v Polné čtyři majitelé holičství. Podle Adresáře politického okresu Německobrodského to byli Bedřich Hympl, Jan Macháček, Vilém Müller a Emanuel Röhrich. V obcích současného polenského regionu nebyl v uvedeném období žádný holič. O visáž obyvatel těchto obcí pečovali zřejmě polenští holiči, kteří je někdy se svým „nádobíčkem“ navštěvovali v jejich obci. Docházet holit a stříhat zákazníka do jeho bytu bylo v prvé polovině minulého století ještě samozřejmostí. Babičky, pamatující císaře pána, jim říkaly „pucifous“, z německého „putzen“ – čistit od vousů. Boom, jak bychom dnes řekli, nastal pro služby holičů a kadeřníků v období první republiky. Na Husově náměstí v Polné to byly živnosti Karla Matějky, který zaměstnával tovaryše a měl i učně; pana Procházky v domě čp. 28; v Nerudově ulici to byl pan Musil se synem Jaroslavem, který zahynul v roce 1945 při manipulaci s pohozenou municí; na Sezimově náměstí Jan Chládek se synem Jaroslavem, v Tyršově ulici Jindřich Klimeš a v Havlíčkově ulici Karel Štěpánek. Některé oficíny, jak se jejich provozovnám říkalo, byly, obdobně jako u jiných živností a řemesel, v sousedství bytu.
Živnosti holičů a kadeřníků přežily nacistickou okupaci za Protektorátu Čechy a Morava a ke spokojenosti zákazníků fungovaly až do padesátých let minulého století. Po „vítězném únoru roku 1948“ komunistický režim nesmyslně znárodnil každého soukromého živnostníka a řemeslníka, což následně postihlo i sedm „statečných“ polenských holičů. Tyto se podle tehdejšího MNV ještě v roce 1951 nepodařilo přesvědčit začlenit se do komunálního podniku. Někteří se stali zaměstnanci soustavně reorganizovaných provozoven komunálních služeb, případně družstev. Většina mužů odešla postupně pracovat mimo obor a kadeřnické služby se začaly postupně feminizovat. Provozovna holičství a kadeřnictví podniku Komunální služby Polná byla nejdříve umístěna v přízemí domu čp. 24, a poté do budovy Městské spořitelny; vedoucím provozovny byl Karel Matějka, který bydlel s rodinou v domě čp. 24 přímo za provozovnou. Karel Matějka byl výborným houslistou a několik let (po roce 1960) působil v hudební sekci pěveckého souboru Čestmír. U zákazníků byl velmi oblíbený, zejména proto, že při své práci byl hovorný, vtipný a rád vyprávěl anekdoty a veselé příhody. Jan Prchal, ročník 1950, který rovněž bydlel v domě čp. 24, na Karla Matějku vzpomíná: „Pan Matějka byl šprýmař. Když jsem vešel do holičství, seděla při stěně na židlích řada mužů, kteří čekali, až na ně přijde řada. Někteří četli noviny, které, vždy čerstvé, byly k dispozici pro ukrácení chvíle na čtecích novinových stojáncích, zavěšených na věšáku. Na podlaze byly chomáče různých vlasů – světlých až žlutých, hnědých a černých, rovných i kudrnatých. V místnosti pilně stříhali a holili čtyři holiči v bílých pláštích, každý před velkým zrcadlem. Abych nečekal, poslal mě pan Matějka, vášnivý kuřák s tzv. „věčnou cigaretou“, pro 30 Partyzánek a jedny zápalky a dal mi do ruky pětikorunu. V trafice u Neuwirthů jsem požadované kuřivo zakoupil a běžel zpátky. Stejně jsem ale musel čekat. Když na mě přišla řada, posadil mě pan Matějka na otočnou holičskou židli pro děti. Kuřáckou špičku s cigaretou měl v koutku úst a elektrickou mašinkou mně objížděl hlavu. To ovšem vykonal jen z poloviny, takže druhá polovina mé „kebule“, jak mou hlavinku pan Matějka poeticky nazval, byla dosud porostlá vlasy. Sundal mi z krku obřadně, ladným pohybem ochranný plášť, přitom se ohnul v pase, zavolal „Hotovo“ a k pobavení sedících pánů zatočil židlí tak prudce, že jsem málem spadnul. Místnost se naplnila hlučným smíchem a mně bylo v sedmi letech skoro do pláče. Pak se nade mnou slitoval a pronesl: „Tak pojď, já tě dorazím! “ Kolem krku mně znovu obtočil ochranný plášť, aby mně nepadaly vlasy za a na košili, opětovně vložil mezi rty špičku s hořící cigaretou a nyní již pozvolna objížděl mašinkou druhou polovinu hlavy, dosud obrostlou. Koutkem oka jsem s napětím sledoval, kdy mně na hlavu spadne dlouhý, přiohnutý kus popela z cigarety. Stalo se! Pan Matějka mě fouknul na hlavu, popel spolu s vlásky se snesl na zem, a já byl ostříhaný. Zaplatil jsem 50 haléřů. Nevím, zda to byla tehdy jednotná taxa za jedno ostříhání elektrickou mašinkou nebo jsem dostal slevu – buď za to, že jsem panu Matějkovi doběhl pro cigarety, nebo za to, že se čekající páni pobavili, nebo proto, že jsme oba (stříhající i stříhaný) bydleli v jednom domě. V každém případě mně z toho dne zůstala stále živá vzpomínka.“
Určitým paradoxem tehdejší doby podle zásady „kde není žalobce, není ani soudce“ provozovali své řemeslo někteří holiči pro své bývalé zákazníky v jejich bytě ve volném čase. Mnoho holičů, zejména v Praze, bylo „začleněno“ do průmyslu a své řemeslo se i zde podařilo mnohým uplatnit v „zašívárnách“ fabrických skladů, kde se stříhalo s tichým souhlasem šéfů. Znal jsem jich několik a pamatuji, že jednou to, snad v ČKD, objevil při návštěvě Antonín Zápotocký k jeho velkému překvapení.
Kolik mistrů, tovaryšů a učňů holičského řemesla prošlo v minulém století polenskými oficínami, dnes již nespočítáme.
S tradičním oslovením „pán si přeje holit, stříhat?“ býval vítán příchozí zákazník v holičské provozovně. V případě většího počtu zájemců o zušlechtění visáže se na každého dostalo po obvyklé výzvě „další pán na holení!“ Před dosednutím nového zákazníka před zrcadlo zpravidla proběhla obvyklá úprava ostrosti břitvy rutinním pohybem holiče po nezbytném obtahovacím řemenu z jedné strany jeho hrubým, z druhé strany hladkým povrchem. Holič, elegantně kroužící s takto nabroušenou břitvou kolem štětkou vydatně namydlené tváře zákazníka, patří v tomto tisíciletí minulosti. Současní pamětníci tohoto obřadu, kteří toto dění sledovali při čekání na vlastní ostříhání, se, až na výjimky, nestali již přímými aktéry holení v holičské oficíně.
Pokus oholit si tátovou břitvou první chmýří na líci zpravidla končil slušným šrámem na tváři adolescenta pečlivě se chystajícího na první rande. Břitva, se kterou se otcové a dědové dokázali hladce oholit, se časem stala pouhou rodinnou relikvií, připomínající předky mužského pohlaví. Holiče a břitvy nahradily postupně žiletky a elektrické holící strojky, v současné době v nespočetném provedení.
S označením holič – holičství se dnes již téměř nesetkáme. V současném pražském telefonním seznamu nalezneme více než dvě stě kadeřnictví, kadeřnických salonů, studií, ateliérů atd., ale pouze jedno jediné holičství! To pro ilustraci. Změnila se i atmosféra holičských oficín, pokud se nevytratila vůbec. Také v Polné bývaly oficíny jakýmsi informačním centrem o dění a událostech posledních dnů ve městě, především pro občany okolních obcí, studenty a „krajánky“ pracující mimo Polnou při jejich návštěvě města. V nedělním dopoledni bývaly oficíny plné zákazníků dožadujících se potřebných informací. Přehled o sportu, zejména dění na fotbalových hřištích ve městě i okolí, a nejen tam, byl jedním z kvalifikačních předpokladů každého dobrého holiče. Musel „být v obraze“ i v jiných, mnohdy citlivých záležitostech pro obyvatele města. Korektnost ve vztahu k zákazníkům bez rozdílu jejich sociálního po¬stavení byla u mistrů tohoto řemesla samozřejmostí, kterou vštěpovali do vědomí i učňům, často pokračujícím v rodinné tradici. Zásadou holičů bylo vědět o všem něco a o něčem všechno. Pro zákazníka houbaře znalost hub, ale mlčet o místech jejich výskytu. S jiným zákazníkem, zajímajícím se o kulturu, podebatovat o současně promítaném filmu či o představení některého z místních divadelních ochotnických spolků.
Holič se zpravidla uplatnil u divadelních ochotníků jako maskér a vlásenkář. Z holičských oficín se šířily nejen informace, ale i vtipy. Vládla v nich pohoda a často pro klienta potřebný optimismus. Závěrem jakéhosi tajemného obřadu holení si zákazník z úst jím oblíbeného holiče vyslechl vzájemnou pochvalu se slovy „tvářička zase hladká jak dětská prdýlka“ či obvyklým sloganem „hladce oholen, dobře naladěn“. Spropitné pak bylo za tento přístup jisté.
Nejvěrnější svému řemeslu holičskému v Polné byl Rudolf Mráz – vulgo „seňor Ruda“. Od vyučení v čase první republiky u holiče a kadeřníka Karla Matějky až do vysokého věku usedali do jeho křesla v místním kadeřnictví generace Poleňáků. Posledními zákazníky byli staříci v Domově důchodců ve Ždírci, kam za nimi dojížděl z Polné, a později z Jihlavy, kde bydlel u sestry. Velký příznivec polenského fotbalu v časech pro mužstvo úspěšných i méně úspěšných. Oblíbený štamgast místních restaurací a hospůdek. Starý mládenec, a přece jen takový věčně mladý kluk a dobrý člověk, který nikdy nikomu, pokud vím, neublížil. Jeho oblíbený hlasitý pozdrav „Nazdááár, seňóóóre!“ občanům bez rozdílu věku snad uslyší každý Poleňák, když na rynku zavře oči a věnuje mu tichou vzpomínku.
Svéráznou osobou holičského řemesla byl v čase první republiky pan Bedřich Hympl, který společně s dcerou Boženkou provozoval živnost v Třebízského ulici. V ranních hodinách postával – za příznivého počasí – před svou oficínou s nakrouceným bohatým knírem, přidržovaným tehdy obvyklou páskou přichycenou za ušima. Pro malé polenské kluky zajímavý pohled. Nebyl mezi holiči jediný. V čase slabší frekvence jsme mohli vidět holiče stojícího před oficínou, s nezbytným hřebenem a břitvou v kapsičce bílého pláště, zabraného do diskuze s kolemjdoucím občanem. V období tzv. Hilsneriády možná debatoval s místními obyvateli i výše uvedený holič Adolf Filipenský. S jeho jménem v soudním procesu s Leopoldem Hilsnerem se mohli později seznámit od přímých účastníků procesu, nebo z tisku. Ve své výpovědi uváděl, že „Hilsner nosil hůl, držíc ji v prostředku a házel s ní obyčejně, když chodil po trotoáru“. Obviněný Hilsner proti tomu uváděl, „že tak chodil s pepřovkou, když byl podnapilý“. Výpovědí jemu podobných svědků obratně využíval proti Hilsnerovi žalobce – advokát JUDr. Karel Baxa, pozdější pražský primátor. S odstupem století si můžeme klást otázku, proč proti Hilsnerovi svědčil i holič Filipenský a jiní polenští svědci.
Po krátkém odbočení na konec 19. století se vraťme na konec století dvacátého. Nestorem polenských holičů byl pan Karel Štěpánek, který se holičství věnoval od vyučení až do svého pokročilého stáří. O vzhled svých věrných klientů pečoval více jak 70 let. Ještě v devadesáti letech docházel do jejich bytů, aby je ostříhal, případně oholil. Za vzdálenějšími dojížděl se svým holičským nádobíčkem na kole a s bravurou jemu vlastní sjížděl kopec od Barbory ke Kaplance a dál pokračoval přes náměstí k cíli své cesty. Patřil k těm, kteří svou prací psali historii polenského holičského řemesla.
V současnosti provozuje v Polné tuto kdysi poměrně rozšířenou živnost již jen Jan Štěpánek, ročník 1940, syn výše jmenovaného. Řemeslu se vyučil v letech 1954 až 1957 v Praze; je posledním holičem v Polné.
Kdysi výhradně mužské řemeslo provozuje v Polné nyní jako živnost i Bohuslava Kislingerová. Páni se k ní chodí zbavovat přerostlých vlasů do provozovny, umístěné ve dvoře domu čp. 46 na Husově náměstí, ovšem s přístupem z Viktorinovy ulice. Kromě tohoto pánského holičství jsou ve městě v současnosti ještě dva kadeřnické salony pro dámy.


Použitá literatura: Polensko 2/2010, s. 1 - 5

Autor: Ing. Milan Šup

Zpět na seznam článků



Komentáře:

Jméno:  
E-mail:  

Kontrola (napište číslem 3x10):


Fatal error: Uncaught Error: Call to undefined function mysql_result() in /www/doc/www.kzhp.cz/www/komentare/komentare.php:44 Stack trace: #0 /www/doc/www.kzhp.cz/www/index.php(217): include() #1 {main} thrown in /www/doc/www.kzhp.cz/www/komentare/komentare.php on line 44