Husova knihovna v Polné a její zakladatel Gustav Vítek (Jan Prchal)

Na stránky Jihlavských listů zařazovala v roce 2007 redakce novin, vždy do pátečního vydání, „seriál“ Hledáme osobnosti našich obcí. Tato pravidelná tisková řada se zabývala víceméně menšími obcemi; větší obce a města sem nebyly zařazeny. Zvažoval jsem, koho bych já osobně v případě takového výběru navrhnul jako nejvýznamnější osobnost města Polná, a jaká kritéria bych při výběru vzal v úvahu. Uvědomil jsem si, že je to vlastně velmi těžké zvolit jednu jedinou významnou (nejvýznamnější?) osobnost 20. století pro naše město, stejně, jako to bylo těžké pro oslovené při výběru osobností z menších obcí, zařazených v Jihlavských listech.
Snažil jsem se tedy stanovit si nějaká pravidla pro výběr takové osobnosti. Nabyl jsem přesvědčení, že rozhodně by to měl být místní rodák; dále, že by se mělo jednat o člověka, který v Polné dlouho žil a působil. A nakonec, pokud by se přihlíželo k trvalému a stále využívanému kulturnímu dědictví, měla by to být osobnost, která svým odkazem ovlivnila většinu místních obyvatel, ale nejen je. Po složitém zvažování jsem nejprve dospěl k užšímu výběru: muzejník a regionální badatel Břetislav Rérych, muzejník, ornitolog a publicista Bohuslav Hladík a knihovník a zakladatel loutkového divadla v Polné Gustav Vítek. Nakonec jsem se přiklonil ke Gustavu Vítkovi; na rozdíl od Rérycha i Hladíka není v našem regionu tolik zmiňován a popularizován, jak by odpovídalo jeho odkazu. Zatímco o Břetislavu Rérychovi nalezneme v archivech a dostupných publikacích řadu životopisných statí a dokonce byla vydána samostatná biografie z pera jihlavského historika dr. Zdeňka Jaroše (Břetislav Rérych, tvůrce polenského muzea, Polná 2000, 76 stran), o Gustavu Vítkovi bylo vydáno jen několik krátkých článků v Polenském zpravodaji a medailon v publikaci Biografický slovník Polenska. Z dosud vydaných statí a archivních dokladů o knihovníku Vítkovi si jen stručně připomeňme alespoň základní údaje.
Gustav Vítek se narodil 12. října 1886 v Polné, v rodině obchodníka – drogisty Augustina Vítka. Maminka byla dcerou polenského starosty a kronikáře Antonína Pittnera (1814-1897). Po vychození základní školy v Polné se ve Vídni, v Praze a částečně u otce vyučil obchodníkem – drogistou. V osmnácti letech dobrovolně vstoupil do zdravotní služby u c. k. rakouské armády. Po dvou letech byl za svou činnost povýšen do nejvyšší poddůstojnické hodnosti; stal se šikovatelem. Po úmrtí svého otce v roce 1906 byl tehdy dvacetiletý Gustav propuštěn z armády; vrátil se do Polné a jako jediný živitel rodiny převzal po otci obchod s koloniálním zbožím.
Gustav Vítek měl již od dětství extenzivní vztah k četbě a knihám. Zcela jistě byl ovlivněn prostředím, ve kterém vyrůstal. V majetku rodiny byla rozsáhlá knihovna; připomeňme si, že jeho dědeček Antonín Pittner byl zakladatelem první veřejné obrozenecké knihovny v Polné (1838), která v roce 1842 čítala již 230 svazků knih. V Pittnerově obchodě byl navíc knihkupecký koutek s nabídkou časopisů a vlasteneckých knih. Určitý vliv měla na Gustava Vítka také jeho teta, spisovatelka Vlasta Pittnerová – sestra jeho matky. Již po návratu do Polné r. 1906 zrála u Guatava Vítka myšlenka: založit ve městě knihovnu. V té době se stal členem a propagátorem bezvěrecké organizace Volná myšlenka (VM), založené původně r. 1880 v Bruselu (r. 1904 vznikla česká sekce v Praze). Spolu s dalšími několika ateisty založil v Polné místní sdružení VM. S touto činností úzce souviselo i pohřbívání žehem, pro což ale Vítek v Polné zpočátku nezískal podporu a pochopení. Nicméně na schůzi výboru místního sdružení české sekce VM, konané v Polné 26. listopadu 1910, bylo dohodnuto a schváleno založit pod záštitou Osvětového sboru pro Polnou a okolí veřejnou knihovnu, a to sloučením místních spolkových knihoven. Tři roky probíhalo jednání s četnými polenskými organizacemi, než získal Vítek předběžný souhlas alespoň několika pokrokovějších spolků.
Kolem roku 1910 se Vítek jako inspicient zapojil do divadelní činnosti místních ochotníků a pravidelně docházel i na schůzky Měšťanské besedy. To mohlo mít určitý význam při získávání větší podpory ve věci vzniku knihovny. A byla to právě Měšťanská beseda, založená v Polné již r. 1862, která předala Osvětovému sboru k dispozici celou svou knihovnu. (Měšťanská beseda měla od roku 1863 v I. patře měšťanského domu U Slovana na Husově náměstí k užívání velký společenský sál a dvě místnosti.) Jednu místnost U Slovana věnovala „Beseda“ pro účely knihovny a k dispozici dala i prosklené skříně a regály. Intenzivní přípravy pro otevření knihovny zpomalilo vypuknutí I. světové války. Knihovna byla tak otevřena 1. listopadu 1914. U příležitosti 500. výročí úmrtí Jana Husa v roce 1915 dostala jméno „Husova“. Knihovníkem byl zvolen stávající knihovník Měšťanské besedy Vilém Müller. Po doplnění četnými svazky knih od několika dárců (včetně Gustava Vítka) nabídla Husova knihovna při svém slavnostním otevření prvním čtenářům 1145 titulů.
Na podzim roku 1914 narukoval Gustav Vítek do rakouské armády a až do roku 1918 působil jako poddůstojník-úředník v úřadovně posádkové nemocnice v Košicích. S rodiči a přáteli vedl v té době čilou korespondenci. Z písemných zpráv je patrné, s jakým zájmem sledoval činnost Husovy knihovny, přestože se tato po dobu války omezila pouze na půjčování knih.
Po skončení války a návratu do Polné se Vítek ihned zapojil do knihovnické a spolkové činnosti. Teď nastal ten správný čas naplno realizovat své velké představy o vztahu člověka ke knize – o zpřístupnění knih co největšímu počtu zájemců za přijatelných podmínek. Ale než se jeho plány vyplnily, uběhlo několik let. Navíc se v jeho případě stále zatím jednalo jen o zájem, o zálibu; přednější bylo zajistit se zprvu existenčně.
Vítek se stal členem okrašlovacího spolku Viktorin a TJ Sokol Polná, kde byl od března r. 1920 členem vzdělávacího sboru. V rodinném domě zvelebil obchod s drogistickým zbožím, nabídku zboží rozšířil a nad obchod umístil poutače: „Obchod koloniální, špecerejní a smíšený“, „Obchod materiální barvami a jedy“, „Výčepna lihovin“, „Noviny, dopisnice, minerální vody“, „Prodej tabáku“. Do výkladních skříní pravidelně umísťoval plakáty zvoucí na různé kulturní akce ve městě včetně nabídek filmů místního biografu. Získal si tak záhy širokou klientelu. V průběhu dvacátých let vydal v tisícových nákladech přes 20 oficiálních fotopohlednic s motivy Polné, které šly v jeho obchodě velmi dobře na odbyt. V roce 1921 rozšířil a posléze znovu provozoval plovárnu, vybudovanou svým otcem Augustinem Vítkem již v roce 1896 na pozemku u rybníka Peklo; místo s kuželníkem, volejbalovým hřištěm, půjčovnou loděk, kabinami a bufetem se stalo vyhledávaným zejména v letním období po dobu téměř 40 let. Jako člen TJ Sokol Polná umožnil a pomohl zorganizovat na plovárně 30. července 1921 velké plavecké závody, kterých se zúčastnili i přespolní sportovci. Ostatně různé vodní sporty se pro velký úspěch téměř rok co rok až do roku 1940 opakovaly. Na plovárně se hrálo např. i vodní pólo. Nebývalé sportovní akce se v Polné staly velkou společenskou událostí a jen plavecké závody, za účasti sportovců z různých míst republiky, se zde konaly v následujících dvaceti letech ještě několikrát.
Po rozpadu rakousko-uherské monarchie a vzniku Československa se otevřely nové možnosti pro činnost celé řady stávajících spolků i nově vznikajících organizací a sdružení. Pro vývoj Husovy knihovny bylo důležité období od října 1918 do koce roku 1921. Gustav Vítek začal po návratu z Košic v rámci svých časových možností ihned organizovat a uplatňovat řadu změn. Dosavadní pracovníky knihovny doplnili noví, byly získány finanční prostředky na opravu a převázání opotřebovaných knih a rovněž na nákup nových titulů. Vítek si záhy získal podporu čelných představitelů města a inicioval založení knihovní rady města Polné; ta byla zastupitelstvem schválena. Do čela knihovní rady, složené ze zástupců města, měšťanů a Okresního osvětového sboru, byl 12. dubna 1921 zvolen starosta města František Salášek, což mělo pro další vývoj knihovny velký význam. Po dalších jednáních, která Vítek vyvolal, koncem roku 1921 převedly svůj knihovní fond do Husovy knihovny i ostatní polenské spolky – TJ Sokol, Hospodářský spolek, Národní jednota pošumavská, sdružení Volné myšlenky, Okresní osvětový sbor ad.
Pod Vítkovým vedením se počet knih v Husově knihovně postupně rozrůstal (1914 – 1145, 1921 – 5000, 1927 – 8000, 1930 – 10 000, 1933 – 13 000, 1940 – 16 500 svazků /počty jsou zaokrouhleny/). Knihovna byla posléze v roce 1922 přemístěna do dvou místností v prvním poschodí městského „Stuartovského“ domu čp. 9 na Sezimově náměstí, kde získala větší vyhovující prostory. O rok později zde bylo zřízeno dětské oddělení.
Aby si Vítek získal a vychovával čtenáře od útlého věku, organizoval každý rok tzv. Dětský den knihy. Setkání s malými čtenáři probíhala na různých místech (v samotné knihovně, v sále U Slovana, masovější dokonce na sokolském cvičišti). Program na takovém čtenářském mítinku býval bohatý; od různých soutěží, přes stánkový prodej, kulturní vložky až po odměňování nejlepších čtenářů knihou. Dětským čtenářům bylo umožněno půjčování knih v Husově knihovně zdarma.
Za Vítkova vedení byla polenská Husova knihovna velmi dobře hodnocena na knihovnických sjezdech. Na mezinárodním sjezdu a knihovnické výstavě v Praze, konané ve sletových dnech 28. června až 10. července roku 1926, získala expozice Husovy knihovny dokonce 1. cenu. V Knize zápisů polenské Knihovní rady je k tomu ze dne 27. července 1926 tento zajímavý záznam: „…exposice naše vzbudila v Praze živý zájem odborníků a zvláště p. presidenta T. G. Masaryka i jiných… “ Expozice byla poté s úspěchem předvedena v Čáslavi i v Polné v prostorách Husovy knihovny.
V roce 1929 věnovala městská rada knihovně již celé patro „Stuartovského“ domu. O rozšíření a přestavbu horní části domu Vítek usiloval dva roky. Po přestěhování nájemníků ze zbývajícího bytu, sousedícího s prostorami knihovny, probíhala rekonstrukce místností a reorganizace knihovny téměř rok bez přerušení služby čtenářům. Je třeba zdůraznit, že ve snaze chod knihovny nejen udržet, ale množství titulů a nabídku služeb i rozšířit, hledal Vítek spolu s Knihovní radou i členy Kroužku čtenářů neustále také finanční podporu i materiální pomoc u města, soukromých podnikatelů a správních orgánů včetně ministerstva školství. Přínosem pro knihovnu bylo i pořádání veřejných sbírek na zakoupení nových knih, výstav dětských knih nebo tzv. „květinového korza“… Osvědčil se i Vítkův návrh na zřízení zvláštního oddělení novinek, kde byl poplatek za výpůjčku titulu vyšší.
Na přelomu let 1930 a 1931 zavedl správce knihovny Gustav Vítek jako první v republice nový systém výpůjček – umožnil čtenáři přístup k regálům a volný výběr knih. Poměrně bohatá dochovaná korespondence v pozůstalosti Václava Fišara dokládá, s jakým citlivým přístupem Vítek připravoval tuto důležitou organizační změnu. Formou dopisů oslovil před realizací svého úmyslu řadu knihovníků v Čechách a na Moravě, kde je žádal o názor na tento zcela revoluční systém výpůjček. Z odpovědí vyplývá, že ne zcela všichni činitelé knihoven i z větších měst byli tomuto způsobu nakloněni; někteří Vítka dokonce varovali a odrazovali (zcizení knih, chaos v uspořádání regálů atp.). Naproti tomu byli mnozí knihovníci myšlenkou nadšeni a žádali Vítka o poskytnutí informací, jak se příp. zavedený systém po čase osvědčí. Tento přístup je důkazem velké zodpovědnosti, ale také skromnosti Gustava Vítka, který neprosazoval svůj úmysl za každou cenu, ale hledal radu i názorovou shodu. Na svou dobu odvážné a nezvyklé řešení našlo brzy u čtenářů velmi kladný ohlas a zjednodušilo práci v knihovně.
Postupem času se Vítkem zavedený nový systém výpůjček tak výrazně osvědčil, že byl v průběhu 30. let přebírán a zaváděn i dalšími knihovnami. Několik knihovníků dokonce přijelo do Polné na krátkou „praxi“, aby se s tímto způsobem výpůjček seznámili přímo na místě.
Nesmím zapomenout ani na to, že Vítek byl zakladatelem Kroužku přátel četby a knihovny s působností v Polné. Do kroužku po čase docházelo několik desítek členů. Ti vypomáhali při reorganizacích, přípravě „Dne knihy“ a dalších kulturních akcích a přednáškách, jakých Husova knihovna pořádala bezpočet. Při šíření čs. rozhlasu ve 20. letech byla Husova knihovna díky Vítkovi již koncem roku 1926 mezi prvními držiteli licence. Po zřízení tzv. „radiové posluchárny“ v čítárně začali do knihovny kromě čtenářů docházet i četní zvědaví posluchači „radia“. Mnozí z nich se tak stali i čtenáři. Čtyři dny v týdnu pro poslech dospělých byly odděleny od pořadů pro děti.
Od roku 1926 působilo zásluhou Vítka při Husově knihovně loutkové divadlo. Scéna, na níž dřevěné loutky těšily i „děsily“ malé diváky, se zprvu nacházela v patře „Stuartovského“ domu na Sezimově náměstí. Již po svém založení Gustav Vítek vybavil divadlo kulisami, rekvizitami, světelnými a zvukovými efekty… Spolupracoval s kvalitními recitátory z řad místních ochotníků; v divadélku vypomáhali i členové Kroužku přátel četby. Od prvního představení až do své smrti byl Vítek loutkohercem a principálem. Hrálo se dvakrát do měsíce, od podzimu do jara, většinou při plném hledišti.
Gustav Vítek rovněž publikoval. Je autorem brožury 25 let Husovy knihovny v Polné (1940); v roce 1922 také uspořádal Seznam knih Husovy knihovny v Polné (150 s.), který vytiskla tiskárna Bedřicha Zapletala v Polné nákladem Husovy knihovny (podobný seznam byl vydán ještě v roce 1928). Byl také velkým filatelistou. Od roku 1920 byl členem Klubu filatelistů v Praze a od roku 1940 zakládajícím členem Klubu filatelistů pro Polnou a okolí. Sbírku známek převzal a doplňoval jeho syn Miloš, nadaný matematik.
O činnosti Gustava Vítka by se dala napsat kniha. Pro účely sborníku Polensko a pro zdůvodnění, proč jsem vybral právě jeho jako významnou osobnost, výše uvedené údaje, myslím, zcela postačí. Spíše si budu přát, že se v brzké době ujme tématu „Gustav Vítek“ nebo „Husova knihovna“ některý ze studentů pro svou diplomovou práci. Jsem přesvědčen, že by to byla velmi dobrá volba.
K dohledání archivních dokumentů o Gustavu Vítkovi, z nichž jsem načerpal informace, mně stačilo několik dnů. V archivu Klubu Za historickou Polnou je totiž o jeho činnosti uloženo několik rukopisů, které dosud nebyly publikovány, a také část jeho korespondence. Pro dokreslení významu Vítkovy činnosti nebude na škodu se s některými dokumenty ještě blíže seznámit, přestože se některé údaje v tomto článku objeví duplicitně.
První písemný záznam je řeč předsedy Knihovní rady Jaroslava Hlouně z 5. července 1944. Ten den byl v Husově knihovně v Polné slavnostně odhalen obraz s portrétem Gustava Vítka (text bez úprav):
V předvečer jubilea založení naší knihovny přichází mezi nás její zakladatel a budovatel již jen jako obraz. Tichý, nemluvný, klidný. Ne jako před rokem a léty minulými v tento den, kdy býval veselý, překypující náměty a plány do budoucna, ale aby byl umístěn na čelném místě knihovny, odkud by si mohl přehlédnouti ovoce své nadlidské práce v plném uspokojení. Pohlíží v knihovnu a my vzpomínáme prvních počátků a potíží základů této knihovny i loutkového divadla. Kolik námahy a co sebezapření vyžadoval tento kulturní stánek jeho rodného města, to ví jen jeho nejbližší. A přece se nedal odraditi a přes všechny překážky dospěl první k cíli, neboť jeho knihovna (což on by nikdy neřekl, vždy to byla „naše knihovna“) byla poctěna první cenou na zemské výstavě, a jak řekl správce dr. Soukup, knihovna v Polné byla Mekkou všech knihovníků v Čechách. Není jedné knihy, které by neměl v ruce a nebyl seznámen s jejím obsahem. Nebyl jen výborným organizátorem, ale znamenitým vychovatelem těch, kteří po něm mají převzíti vedení knihovny i loutkového divadla. Jako dobrý psycholog, znatel lidí, jejich předností i slabostí, zharmonizoval celý soubor knihovníků i loutkářů, sobě rozumějících pracovníků tak, že dnes všichni v jeho duchu směřují k jednomu a témuž cíli. Jako on chtí knihovnu a loutkové divadlo přivést k nejvyšší metě a na úroveň takovou, aby se nejen řadily ku knihovnám a podnikům větších měst, ale aby je i předešly. Když již cítil, jak mu ubývá sil, pln obav o milovanou knihovnu a loutkové divadlo, často si stěžoval, kdo v jeho krásném díle bude pokračovat. Ale protože dal dílu svému pevný základ i páteř, nemusel míti těchto starostí ani on ani my.
Knihovna a loutkové divadlo nerostly nijak překotně. Pan Vítek věděl, že co rychle roste, rychle hyne. Věděl, kdy včas zabrzdit, aby opět znovu se rozběhl k novým, originálním plánům a možnostem. A právě v tyto dny roku bývalo v knihovně jako v úle. Sbíhali se sem pracovníci od nejmenších až k nejstarším a jako do centrály přicházely sem knihy a dary. Zde se počítalo a třídilo. Byly to žně, kdy on, jako dobrý hospodář, s úsměvem a s uspokojením mohl říci: „Konám dílo dobré“. A řekl-li jsem, jak těžké byly začátky a neporozumění, tak znenáhla i ti, kteří viděli knihovnu jen v tmavých brýlích, zjihnuli a stali se jejími přáteli. Nejlépe je to vidět na příspěvcích pro knihovnu, jak rok od roku stoupaly. Ba ani v letech krize neklesly. Zvláštní péči a lásku věnoval pan Vítek literatuře dětské. V té době, kdy jsme pořádali výstavu dětské knihy, objevovaly se již příznaky jeho choroby. Ulehl, ale přes to přese vše musel jsem ho denně informovati o pokračování v práci. Proč se toto oddělení těšilo jeho zvláštní lásce? Jako dobrý psycholog věděl dobře, že zvyk je druhá přirozenost. Oblíbí-li si děcko knihu v mládí, kdy je přístupno jak k dobrému tak i zlému, a dostane-li do ruky jen knihu nejlepší (neboť pro dítě jen to nejlepší je dobré), má již dobrý základ pro dospělého čtenáře. V tomto oddělení může dítě nejen mnoho získat, ale i ztratit. Proto byl vždy tak opatrný při výběru dětských knih. Řekl jsem, že knihovna i loutkové divadlo mají pevný základ i páteř. Většina z nás se dobře pamatuje na jejich začátek. Knihovna besední, sokolská, Národní jednoty pošumavské a Sázavana konaly sice svoje úkoly a knihy z nich byly půjčovány, ale většinou jen členům, takže se nedostaly do rukou širšímu obecenstvu. Ale to chtěl právě pan Vítek. Chtěl knihovnu pro všechny obyvatele zdejšího města. Od nejmenších žáků obecních škol i ve věku předškolním. Od žáků škol středních, učňovských, odborných, po rolníky a řemeslníky, až po občany s akademickým vzděláním. To se mu podařilo. Bylo jeho přáním půjčovat knihy bezplatně, což také první léta činil, ale později přišel k tomu poznání, že je lepší dáti ji do rukou čtenářů za poplatek, třeba jen mírný. Stránka finanční byla bolavou částí knihovní organizace, hlavně v počátku. Přes všechnu obětavost a práci dobrovolnou bylo potřeba peněz na knihy, jich vazbu, otop atd. Příspěvky nestačily, ale i tu si věděl pan Vítek rady. Získaly se peníze z velké národní slavnosti, z inzertů atd. Knihovna umístěná v Besedě se tísnila, překážela ochotníkům, sálu U Slovana, a tak konečně po těžkých bojích přestěhována do domu Stuartové. Zde nalezla klidu a byla jakoby ve svém. Tím byl dán základ k jejímu trvalému rozvoji. Začalo se také s čítárnou, ale pro malou účast i málo časopisů musilo býti od pěkné myšlenky upuštěno. Zato loutkové divadlo našlo zde sice malý stánek, který pro větší účast návštěvníků nestačí, ale těší se přízni jak malých, tak dospělých a koná svoji kulturní činnost za ochotné pomoci loutkářů více než dobře. O panu Vítkovi možno říci známé úsloví „Svíce lidem sloužící sama se ztravuje.“ Rozdával světlo a radost. Světlo vědění a umění, neboť nevědomost – bída duševní – je příčinou bídy hmotné. Té chtěl odpomoci. Rozdával radost malým i velkým. Sám i když cítil největší bolest, vždy s úsměvem na rtech těšil druhé. Radoval se z úspěchu, z radosti i štěstí druhých a cítil bolest z bolestí a neštěstí jiných. Toť byl předobrý člověk! Skláníme se s hlubokou úctou a vděčností před Vámi, zde před Vaším životním dílem s předsevzetím, že zůstaneme věrni Vašemu odkazu a s láskou a obětavostí budeme pokračovati tam, kde nit Vašeho žití byla přetržena. Čest budiž Vaši památce, pane Vítku!
Z druhého dokumentu – poznámek kronikářky a básnířky Karoliny Tesařové, která si často potrpěla na květomluvu, vyjímám: „…všichni víme, jak to bylo s knihovnou za války. Žila, pracovala a rostla i pod ničivým tlakem nacistické nadvlády. A že opravdu žila, ne tedy živořila, jak tomu bylo na mnoha jiných místech, za to děkovat musíme všem jejím pracovníkům. Ti ji vedli obezřetně přes úskalí a zrádné hlubiny tak, jak její život a chod po dobu válečnou usměrňoval její zakladatel a tvůrce – p. Gustav Vítek. Nutno za to poděkovat však i všem jejím příznivcům a ochráncům vnějším, ba i čtenářům. Tito poslední nejlíp tu dokázali, že český člověk a česká kniha patřili k sobě vždy a všude, tedy i v době války. Ba v té tím více. Kniha byla našemu národu posilou v těžkých dobách staletí minulých, byla mu oporou i nyní… To co nám sem bylo postrkováno ze strany okupantů, respektive jejich nohsledů, pokud bylo nedobrou plevelí, nezanechalo v utěšené setbě Husovy knihovny nižádných zhoubných stop. S tím si již p. Vítek a druzí naši knihomolové věděli rady. Že jsme se v poslední době nescházeli k formálním schůzím a poradám knihovní rady, mělo své pozadí. Však víte! Tož byl chod knihovny řízen ze zákulisí, tiše. Vítkovic drogerie byla i po smrti p. G. Vítka centrem knihovní činnosti a po zasloužilém otci vstoupil do popředí knihovny jeho syn – p. Miloš Vítek. Jsme mu za to vděční, stejně jako všem ostatním knihomolům, loutkohercům ad .
Gustav Vítek byl v Polné vskutku velmi oblíbený. Sokolský funkcionář a majitel továrny na kovové zboží v Polné Karel Sázavský, v letech 1933-1939 předseda Knihovní rady, o něm mj. napsal: „Gustav Vítek bude vždy vzorem občana, člověka, který dokazuje, že pochopil podstatu veškeré morálky, což jest láska k bližnímu. Po celý život rukou štědrou rozséval lásku a získal pověst velkého lidumila a přítele lidu, vzorného občana a otce rodiny. K tomuto založení povahovému pojilo se velké přirozené nadání, bystrá inteligence, praktičnost ve všem, co vzal do rukou, neobyčejná průbojnost, kontrastující podivuhodně s neobyčejnou osobní skromností a nade vše – strhující idealismus.“
Přestože to byl hlavně Vítek, kdo se nejvíce zasloužil o vznik a rozkvět veřejné knihovny, sám o tom v roce 1922 skromně napsal: „Husova knihovna, tak jak se nám jeví dnes, jest výslednicí dlouholeté pilné práce sboru pracovníků. Sbor nebyl stále týž. Mnozí rozloučili se navždy s námi, mnozí odešli za svým povoláním, mnozí odcházeli, aby s radostí vraceli se v době oddechu a přihlásili se ochotně k další práci. Za odešlé získáváni pracovníci noví. Přesahovalo by meze tohoto článku, abych je všechny jmenoval. Nemohu však, abych všem těm tichým, beznáročným spolupracovníkům nevyslovil za jejich činnost a za jejich podporu vroucí, upřímný dík a pevné přesvědčení, že jejich tichá, neviditelná a v pravém slova smyslu nezištná a obětavá práce oceněna a hodnocena bude všemi, kdož pochopení pro význam knihy a zvláště pro význam knihy české mají.“
Gustav Vítek zemřel uprostřed své práce 5. prosince 1943 ve věku 57 let. Pohřben byl 8. prosince v Nymburce žehem, jak si výslovně přál. V textu parte, vydaném Knihovní radou se mj. píše: „Město Polná ztrácí v něm nejlepšího ze svých synů, velkého lidumila, vzorného občana a Husova knihovna zaníceného šiřitele lásky k české knize, které věnoval celý svůj život.“ A do Knihy zápisů Knihovní rady jednatel uvedl: „Gustav Vítek zbudoval městu Polné Husovu knihovnu, kulturní podnik jedinečné ceny. Zapsal se tím do dějin města i srdcí zdejších občanů. Vděk, úcta a láska provází jeho památku. Odkaz jeho je nám svatý, chceme jíti jeho stopou!“ Vítkovy zásluhy o rozvoj českého knihovnictví uznala řada významných osobností české kultury; v rozhlase promluvil o jeho díle ve zvláštní relaci krajský zpravodaj Václav Zeman. Dne 5. července 1944 byla v Husově knihovně slavnostně odhalena podobizna Gustava Vítka, která zde visí dodnes. Ulice v Polné na Kateřinově, vedoucí v linii nad rybníkem Peklo (nad bývalou plovárnou), nese jeho jméno – Vítkova.
Gustav Vítek zcela jistě zakládal a provozoval veřejnou Husovu knihovnu pro všechny polenské občany; a za jeho života i později každý měl, a také i dnes má, možnost služeb knihovny využít. A nejen v tom, ale také např. v šíři využití, je obrovský význam toho, co se mu podařilo založit a vybudovat. A potěšitelná je skutečnost, že ve Vítkově činnosti od roku 1970 excelentně pokračuje současná vedoucí Husovy knihovny Miluše Skočdopolová-Vítková – jeho vnučka.

Prameny a literatura:
Archiv Klubu Za historickou Polnou
Archiv Jana Prchala
Kniha zápisů Knihovní rady v Polné 1921-1950
Pozůstalost Václava Fišara
Sázavský, K.: Za Gustavem Vítkem. Zvl. otisk z časopisu Českých knihovníků, XXIII., č. 1.
Skočdopolová, M.: 50 let loutkového divadla v Polné, Polenský kulturní zpravodaj, č. č. 1/1977, s. 15-16.
Vítek, G.: Úvod, in: Seznam knih Husovy knihovny v Polné, Polná 1922.
Zemanová, K. – Fišarová, M.: Gustav Vítek, Polenský zpravodaj, č. 12/1993, s. 3.

Za upřesnění a doplnění údajů děkuji Miluši Skočdopolové.

(Polensko, roč. XVII, č. 1/2008, s. 14-24)

Autor: Jan Prchal

Zpět na seznam článků



Komentáře:

Jméno:  
E-mail:  

Kontrola (napište číslem 3x10):


Fatal error: Uncaught Error: Call to undefined function mysql_result() in /www/doc/www.kzhp.cz/www/komentare/komentare.php:44 Stack trace: #0 /www/doc/www.kzhp.cz/www/index.php(217): include() #1 {main} thrown in /www/doc/www.kzhp.cz/www/komentare/komentare.php on line 44