Neslavné počátky podnikání na Polensku (Filip Plašil)

Průmyslu se na Polensku nikdy příliš nedařilo. Kolem poloviny 19. století není možné ani na jedné straně východní hranice prostřední části jihlavského jazykového ostrova vysledovat pokusy o založení většího závodu ze strany Čechů ani Němců. Přes relativní soudobou velikost města Polné se snaha zdejších obyvatel nikterak neprojevovala, k čemuž paradoxně přispěl blahobyt polenských řemeslníků (především soukeníků), kteří byli stále ještě zásobeni a v možném rozletu uspáni dostatečným množstvím objemných zakázek. Když 4. srpna 1863 vyhořelo celé historické jádro města Polné a 2500 obyvatel zůstalo bez přístřeší, dolehla na dosud zkostnatělou řemeslnickou a obchodnickou vrstvu krize. Snad i následkem jakéhosi stavebního zápalu, možnosti vybudovat vlastní existenci od základu znova a v neposlední řadě i snaze získat pokud možno rychle ztracený majetek přicházeli první průkopníci průmyslu se svými podnikatelskými invencemi. Že proces rozjezdu prvních „průmyslových“ i průmyslových podnikatelských provozoven neběžel hladce, je nabíledni. Pokusil bych se rád přiblížit neslavné počátky podnikání na Polensku na případech dvou podnikatelských záměrů, zcela rozdílných co do rozsahu, použité technologie, zainteresovaných osob ad., které dokumentují směry, kterými se rozvoj ve zdejší oblasti ubíral. Prvním z nich je „škrobárna“ Františka Bergmanna v Polné, na kterou zcela jistě dlouho vzpomínali především obyvatelé domů v okolí bývalého Školského rybníka, a druhým potom velkorysý a přitom realizovaný projekt První akciové strojní provazny u Polné, respektive v Německém Šicendorfu, v jehož důsledku přišlo o své úspory nemálo příslušníků okolní měšťanské elity.

Bergmannova škrobárna aneb historie nepříliš voňavá

Historie škrobárenství na Polensku sahá pravděpodobně do poloviny 19. století. První písemná zmínka o výrobě škrobu ve městě pochází z roku 1850 a vztahuje se k provozovně řezbáře Vojmíra Měřínského v domě U Tonáků na Dolním městě1, která neměla dlouhého trvání. K roku 1860 se uvádí započetí výroby škrobu kupcem Tomášem Landsmannem v bývalé soukenické barevně pod Dolní bránou, avšak průběh výroby v této provozovně není příliš jasný a zřejmě byl brzy přerušen, aby se po několika letech znovu dočkal obnovení. Úřední prameny totiž uvádí, že v roce 1868 byl jediným výrobcem škrobu v Polné kupec a měšťan František Bergmann. Z úředních záznamů2 lze zjistit, že se jednalo o Františka Bergmanna mladšího – syna stejnojmenného Františka Bergmanna alias Perkmana. Druhý se narodil v Polné dne 7. října 1796 rodičům Ondřeji a Johanně rozené Svobodové3, jeho syn stejného jména pak 7. března 18294. První obýval v Polné dům čp. 27/I, druhý čp. 23/I na hlavním náměstí5. Jak otec, tak i syn byli podnikatelsky aktivní.
František Bergmann si podle stavebního plánu zednického mistra Ignáce Eisse z Polné ze dne 16. května 1868 ještě téhož roku stihnul postavit v prostoru východně od Školského rybníka ve sníženině severně od hlavního polenského náměstí menší stodolu či kůlnu. Celodřevěná stavba obsahovala i dva parníky a mlat. V této podivné provozovně započal se značně primitivní výrobou bramborového škrobu, při které však zaměstnával tři pomocníky. Co do obnosu provozního kapitálu dosáhnul tento „podnik“ sumy 300 zl. a zemským finančním ředitelstvím byl v roce 1869 zpětně zařazen do II. daňové třídy. V létě 1868 zahájil Bergmann výrobu, která ovšem trpěla citelnou vadou, jíž se zpočátku nikdo nezabýval: odpadní vody z výroby byly odváděny do kolem protékajícího potoka, ústícího do nedalekého Školského rybníka. Následek se dostavil po několika měsících.
Dne 22. února 1869 podal městský lékař Med. Dr. Simon Hoffmann obecnímu úřadu oznámení, ve kterém upozorňoval na skutečnost, že voda ve školském rybníce „tak smrdutá byla, že zdraví lidskému nebezpečno okolo jíti neb v té části města bydleti“ a že by „záslužno ano nutno bylo, rybník vypustiti a vyvětrat nechati“. Na základě šetření provedeného doktorem Hofmannem vydala městská rada 24. února výnos č. 113 běžného roku následujícího znění6:

Panu Františku Bergmanovi v Polné!
Rybníky, školský i špačku od nějaké doby naplněné jsou ošklivou pěnou, která hnijíc i vodu nakazila tak, že zápach nesnesitedlný z ní vychází a dle udání zdravotní komise lidskému zdraví nanejvýš škodlivý jest. An se zároveň zjistilo, že zápach ten z vody z Vaší škrobárny vypuštěné, která se na vzduchu kazí a vlévaje se do rybníka, i tento nakazuje a smrdutým činí – pochází, nařízuje se Vám na základě § 28 ob. zák. každé další vypouštění škrobové vody z Vaší kůlny nad rybníkem školském stojící, do potoka, jenž se do zmíněného rybníka vlévá, pod uvarováním trestů zákonních.
Obecní úřad města Polné, dne 24. února 1869.
L. S. A. Pittner, purkmistr.

Bergmann se nato dne 26. února dostavil na obecní úřad, kde oznámil, že proti výnosu podává odvolání k obecnímu zastupitelstvu a rekurs předloží obecnímu úřadu v zákonné lhůtě. Své slovo dodržel částečně, neboť o dva dny později doručil svůj rekurs C. k. okresnímu hejtmanství v Polné. Ve svém podání se hájil tím, že ve stejném místě s týmž vodním odtokem a za stejných podmínek vyráběl škrob již několik měsíců a nikdy až do posledních dnů „nebyly ani ty nejvýtečnější nosy obtěžovány jakýmkoliv odporným zápachem“. Poukazoval především na skutečnost, že na přítoku Školského rybníka byly zřízeny jatky a z nich je veškerý živočišný odpad včetně krve „likvidován“ vhozením do vody potoka. Dalším argumentem byl zvyk zdejších soukeníků prát ve vodě Školského rybníka vlnu i v již obarvené podobě (tedy v rybníce, kam proudil jateční odpad, prali soukeníci vlnu). Do Školského rybníka navíc ústila odpadní potrubí z několika domů a navíc v rybníce jeho vlastník Antonín Pittner7 choval ryby…8 V odvolání Bergmann dokonce napadal obsazení komise, která prošetřovala kvalitu vody a její spojitost s výrobou škrobu; obzvláště mu vadilo jmenování znalcem Med. Dr. Simona Hofmanna, který byl prý proti němu vysloveně nepřátelsky nakloněn. Vlastník Pittner že prý rybník sice každoročně najímá, pro jeho čistotu ovšem nic nedělá atp.9 Nelze se však Františku Bergmannovi divit, že se rozhořčeně snažil všemi dostupnými způsoby odvrátit zánik svojí činnosti, neboť kromě konce rozběhnutého podnikání by utrpěl škodu i na vlastním hospodářství – odpad z výroby používal jako krmivo pro dobytek, a v nelehkých hospodářských poměrech vzhledem k neúrodě předcházejícího roku 1868 nemusela být ztráta tohoto zdroje zanedbatelná.
Na základě Bergmannova rekursu přistoupila městská rada k protokolovanému komisionálnímu výslechu Med. Dr. Hofmanna jakožto znalce v ohledu zdravotním, Jana Pospíchala, již po čtvrtý rok nájemce Školského rybníka (nájem rybníka převzal po svém zemřelém otci, který provozoval obchod s rybami a měl najatou většinu rybníků v okolí), starosty Antonína Pittnera jakožto vlastníka Školského rybníka a obyvatel bydlících nedaleko rybníka. Z výpovědí dotázaných vyplynulo následující:
Koncem listopadu byl školský rybník kvůli výlovu ryb vypuštěn a zůstal pak delší dobu bez vody. V tomto období nebyl zjištěn ještě žádný obtížný zápach. Po dvou nebo třech měsících mezitím napuštěný rybník zamrznul. Po celá léta používalo rybník k ledování právovárečné měšťanstvo pro potřebu domů s várečným právem. Když však byl té zimy pod vedením zaměstnance pivovaru Kašpara Dvořáka do 10 palců silného ledu vysekán první otvor, rozšířil se „krajně smrdutý“ zápach a vysekaný led se ukázal být velice špinavým a nevalné kvality. Z toho důvodu bylo nuceno právovárečné měšťanstvo použít tento rok k ledování pouze rybník Peklo. Když začal led tát, rozprostřel se okolo rybníka „až morově hnilobný puch“ a každý, kdo se k rybníku přiblížil, „stáhnul se co nejrychleji nazpět, ucpávaje si nos“. Obzvlášť při krásném teplém počasí, které přišlo v jarních a letních měsících, se zamoření vzduchu rozšířilo natolik, že již nebylo lze nechat otevřené jakékoliv okno v okolí rybníka. Postupem času již zápach obtěžoval i obyvatele celé Psí ulice ke kostelu sv. Barbory a k městské nemocnici10, doléhal i do centra města a znepříjemňoval život dokonce i návštěvníkům děkanského kostela při bohoslužbách. Změněné vlastnosti vykazovala i samotná voda v rybníce, a to již na první pohled – byla úplně černá a na rybníce se již odmítaly usazovat i husy a kachny, kterých býval rybník obvykle plný.
Jakub Bergmann, majitel domku čp. 15 hned na hrázi rybníka, mínil, že „smrad ten“ pocházel od pěn, které se do rybníka vlévaly od na východě stojících stodol. Ze zčernalé vody odmítal pít i dobytek, a tak se J. Bergmann nehodlal s ohledem na dosavadní čisté povětří se zápachem smířit („nemile jsem byl dojat“) a požádal pozdějšího c. k. okresního lékaře v Polné Med. Dr. Simona Hofmanna, „aby co lékař se věci té ujal, a nějak sprostředkoval, bychom smradu toho zbavení býti mohli.“ Doktor Hofmann shledal právě tolik co Jakub Bergmann, a proto kvůli rozšíření onoho „üblen Ausdünstung (Mijasme)“ upozorňil na možnost rozšíření epidemie mezi obyvatelstvem a doporučoval v rámci možností urychlené odstranění vody, která byla zdrojem zápachu, a zamezení stávajícímu rozšiřování zápachu odtokem vody do dalších rybníků, které se nalézají po proudu potoka.
Když byl komisí dotázán soukeník František Bernardy (obyvatel domku na hrázi Školského rybníka), „co by tam byl neobyčejného shledal“, odvětil, že již 15 let, co žije s rodinou u rybníka, „byl vždy zdráv, požívaje od vody vanoucího zdravého povětří“. Situace se rapidně změnila, když počalo právovárečné měšťanstvo jako každou zimu vysekávat led pro potřebu pivovaru. Tehdy všichni okolostojící shledali, že „voda neobyčejně smrděla“ a várečanstvo tak tento led „potřebovati nemohlo“. „Smrad z vody byl tak náramný, že když led roztajoval, opravdu jsem se strachoval, abych s mou rodinou neonemocněl; neboť se přihodilo, že při štípání dříví mě tak zle přišlo, že jsem se dávil, práce nechati a domů jíti musel.“ K tomu poznamenal, že rybník nikdy předtím žádný zápach nevydával ani v polovypuštěném stavu, kdežto v inkriminované době byl zcela vodou naplněn. Naplněn vděčností kvitoval, že městská rada nechala rybník vypustit a vyvézt, „neboť kdyby se to nebylo stalo, byl bych přinucen býval do bytu jiného se přestěhovati.“
Hostinský Šimon Furcht, který od roku 1864 provozoval na břehu Školského rybníka hostinec se zahrádkou „a an se přičiním mé hosté dobrém pivem obsloužiti, těším se jak v zimě tak i v létě hojné návštěvy, neboť okna mé šenkovny i zahrádka léží na zdravém povětří, k čemuž voda pod okny ležícího rybníka nemálo přispívá.“ Když začal rybník na jaře roztávat, počali též hosté šenkýře ubezpečovat, že „pakli se nějakého prostředku nestane, můj hostinec déle pro smrad navštěvovati moci nebudou“ a Furcht bude ve své provozovně popíjet snad jedině sám. Hosté se zásadně shodovali, že zápach pochází z nově zbudované Bergmannovy škrobárny. Lze tak konstatovat, že František Bergmann se provozem své škrobárny dopouštěl dokonce existenčního ohrožení okolních živnostníků…
Vojtěch Klusáček pak udal, že „...když jsem okolo šel, aby mě nepřišlo zle, svůj nos šátkem pokrývat jsem musel“ a na lidech okolních pozoroval, že plivali a na „hrozný smrad“ naříkali, který se mu do světnice dral i přes zavřená okna.
Ne všichni svědci se však shodovali v pčíčině onoho zápachu – např. Hynek Spinar udal svou domněnku, že by zápach mohl pocházet z u rybníka stojících bareven Apeltauerovy a Roštokovy. Nájemce rybníka Jan Pospíchal se domníval, že z bareven vypouštěný odpad vodu jen čistí, neboť obsahuje velké množství skalice.11
Vlastník rybníka a současně starosta města Antonín Pittner se rozhodl taktéž pátrat po příčině zápachu, a poté, co si ověřil svoji hypotézu, že „aby škrobárny nebyly zdraví škodlivými, mohou býti stavěny pouze na tekoucí vodě“, nechal rybník vypustit, aby tak zabránil rozšíření chorob. Ne všechny obyvatele města tím však úplně potěšil. Když byl totiž rybník vypuštěn, natekla voda do rybníka Špačkova, kde podle udání tam bydlícího Karla Vítka „dosáhl puch a smrad stupně nejvyššího“. Dýchatelno začalo být, až když městská rada nechala i tento rybník vypustit a dno vypláchla voda z několik dní trvajících dešťů.
Nakonec se po provedeném šetření proti udělení úřední koncese k provozování výroby škrobu postavila většina zastupitelstva a usnesením č. 225 z 12. května 1869 byl Bergmannův rekurs zamítnut.
Vedením správního řízení ohledně zaneřáděného rybníka se o Bergmannově škrobárně prostřednictvím polenského okresního hejtmanství dozvědělo C. k. finanční zemské ředitelství pro Čechy, které následně zjistilo, že František Bergmann začal ve škrobárenství podnikat na vlastní pěst bez jakéhokoliv předchozího uvědomění kompetentních úřadů a tím se dopustil neoprávněného podnikání ve smyslu živnostenského zákona z r. 1859, neboť na takovou živnost neměl žádné povolení, a navíc přirozeně neodváděl žádnou daň z výdělku. Z toho důvodu mu ředitelství dne 21. července 1869 udělilo pokutu 33 zl. 60 kr. za neodvedenou daň ve výši 8 zl. 40 kr. Bergmann si navíc bez povolení ve své dřevěné kůlně zřídil i ohniště, opět bez povolení a bez ohledu na požární bezpečnostní předpisy, což vzbudilo u členů obecní rady oprávněnou nevoli – teprve před pěti lety město vyhořelo.
Během správního řízení, kdy vyšly uvedené skutečnosti najevo, ohlásil Bergmann dne 21. června 1869 konečně formálně svůj podnikatelský záměr. Před okresním hejtmanstvím se proto konalo další veřejné slyšení, ve kterém měla polenská veřejnost opět vyjádřit svůj názor na možné udělení povolení k výrobě škrobu. Vzhledem k tomu, že dostavivší se občané přirozeně opět vehementně Bergmannovu „zapáchající“ škrobárnu odmítali a svůj názor podložili lékařským dobrozdáním i výslechy některých svědků, uznalo hejtmanství oprávněnost protestů a rozhodnutím dne 5. srpna 1869 povolení výroby škrobu Františku Bergmannovi zamítlo.12
Neústupný František Bergmann neváhal a podal proti rozhodnutí C. k. okresního hejtmanství v Polné z 5. srpna 1869 i proti usnesením městské rady a městského zastupitelstva další rekurs, tentokrát až na české místodržitelství. Místodržitelství uznalo obě městská usnesení za účinná, s nimi v souladu jsoucí rozhodnutí hejtmanství podobně za správné a Bergmannovy důvody, kterými platnost obou usnesení napadal, za nedostatečné. Z toho důvodu rekurs dne 19. ledna 1870 zamítlo a okresnímu hejtmanovi v Polné uložilo, aby uvědomil Bergmanna o výsledku řízení a poučil ho, že další opravný prostředek již ve stejné věci není možné podat. Tak celá věc skončila.
Že však ve Františku Bergmannovi zůstala jistá zášť proti obecním představeným, je nasnadě. Domnívám se, že právě uzavření Bergmannovy škrobárny za přispění starosty Antonína Pittnera přimělo Františka Bergmanna mladšího, aby se bezprostředně po aféře v létě 1869 ucházel o nájem tzv. horní panské valchy na místě dnešní budovy městské elektrárny v Dolním městě. Budovu valchy měl dosud pronajatu právě Antonín Pittner, a to již od roku 1854. František Bergmann však soukromě nabídnul polensko-přibyslavskému panství, vlastníku valchy, částku 50 zl. ročního nájmu, což představovalo o 10 zl. více, než dosud platil Pittner. Panství proto dne 31. července 1869 doručilo Pittnerovi čtvrtletní výpověď z nájmu a valchu pronajalo Františku Bergmannovi. Celá věc měla úřední dohru, neboť Antonín Pittner se nehodlal s takovou „obraznou fackou“ smířit a výpovědi se bránil soudně; panství se pro takovéto případy pojistilo svým paušálním zastoupením známým advokátem JUDr. Eduardem Brzorádem z Německého Brodu, a dalo se tudíž očekávat, že dne 23. srpna 1869 rozhodne c. k. okresní soudce v Polné Jan Raschin v Pittnerův neprospěch a starosta bude muset potupně vyplatit ještě 10 zl. 36 kr. na soudních výlohách.13
Sám Bergmann se nevzdal svého záměru mimo kupectví i vyrábět škrob, pročež s panstvím sjednal v pachtovní smlouvě na horní valchu i výslovné povolení pro výrobu škrobu. Za tím účelem bylo v budově v polovině ledna 1870 instalováno vodní kolo a nájem zvýšen na 100 zl. ročně. Opět se však osvědčily podnikatelské (ne)schopnosti Františka Bergmanna ml. Za léta svého podnikatelského úsilí stihnul nadělat „více znamenitých dluhů“ za minimálně 9700 zl. (!), které nebyl schopen žádným způsobem splatit a před totální katastrofou ho musel zachraňovat starý otec a manželka Kateřina, kteří Bergmannovy dluhy převzali a proti čemuž na ně Bergmann dne 7. února 1874 převedl veškeré své movité i nemovité jmění kromě “holého” domu čp. 27, neboť otci připadnul i fundus instructus.14 V průběhu let 1875 a 1876 bylo již řešeno očekávané konkurzní řízení na majetek Františka a Karoliny Bergmannových.15 Přesto, že se Bergmann se svým otcem i v této situaci naprostého bankrotu pokoušel o prodloužení pachtovní smlouvy k valše, byla následujícího roku 1876 valcha pronajata koželuhovi Ludvíku Schillerovi z Polné, který ji v nájmu držel přes čtvrt století.


První akciová strojní provazna u Polné

Osm let po velkém požáru města se Polná a s ní i blízké okolí již nenacházela ve stavu, kdy by mohla být jako kdysi zobrazována v podobě vedut na mapách coby jedno z nejvýznamnějších měst Moravy. Pokud vůbec byla před požárem plánována ze strany zdejších řemeslníků výraznější modernizace, pak po ohni vzaly všechny podobné myšlenky za své, neboť škoda za milion zlatých uvrhla na usedlíky dlouholeté zadlužení. Vlivem pokračující průmyslové revoluce a chybějícího dopravního spojení zdejší zastaralé řemeslné soukenictví stagnovalo, počet mistrů se rychle snižoval a dříve hojně pěstovaný len se začal stávat nepotřebným a ztrácel na ceně. Za této situace dozrála v synovi polenského starosty Antonína Pittnera Jaroslavovi16 myšlenka vybudovat průmyslový závod, který by právě na lnu postavil svoji existenci. Již v této chvíli se stala chyba.
Na počátku existence podniku stála skupina místních finančně dobře zajištěných podnikavců v čele s agilními Antonínem a Jaroslavem Pittnerovými, ke kterým se přidali František Lepič, Ondřej Sedlák, Jan Spinar, Hynek Spinar, Josef Frühbauer, Antonín Arelt, Ludvík Klusáček, Karel Volenec a Ludvík Sadil. Tato skupina dne 16. května 1871 předložila ministerstvu vnitra svůj návrh zřídit továrnu na výrobu provaznického zboží ze lnu, hojného ve zdejší krajině. Pro budoucí podnikání byla vybrána právní forma akciové společnosti, pro kterou výše jmenovaná skupina již mezi sebou sehnala dvě třetiny zamýšleného základního kapitálu. Výnosem č. 7120 z 26. května 1871 udělilo ministerstvo vnitra Antonínu Pittnerovi povolení k zahájení přípravných prací; nepodařilo se dohledat, kdy bylo uveřejněno oznámení o úpisu akcií, avšak již dne 18. června se v Polné konala první valná hromada.17 Dostavivších se 22 akcionářů s 30 hlasy představujícími rovnou polovinu základního kapitálu (30 000 zl.) zvolilo tzv. zařizující výbor18. Dne 20. června požádal tentýž Okresní hejtmanství v Polné o schválení pozemků ke stavbě továrny, které se nacházely v katastrálním území obcí Dobronín a Německý Šicendorf kvůli výhodné poloze blízko nádraží severozápadní dráhy.19 Za zmínku jistě stojí, že na 13. července 1871 byla přímo na místo svolána komise pod vedením c. k. okresního komisaře z Polné Jana Staropražského se zástupci obcí i panství. Správce panství Julius Schockherr hájil zájmy své zaměstnavatelky především dotazováním na případné vypouštění škodlivin, které by mohly zahubit ryby v blízkých vrchnostenských rybnících. Předseda zařizujícího výboru Antonín Pittner musel též vyměřit vzdálenost nejbližších stavení od továrního komína kvůli případným vyletujícím uhlíkům – z bezpečnostního hlediska nic nebylo ponecháno náhodě.
Zařizující výbor brzy sestavil stanovy, které byly ministerstvem vnitra na třetí pokus20 dne 2. října 1871 schváleny. Společnost, jež byla poněkud nezvykle zřízena na dobu určitou – deset let, měla za cíl „vystavěti a říditi továrnu na vyrábění zboží provaznického v katastrální obci Dobrodin okresu Polenského“.21 Výše základního kapitálu byla stanovena na 60 000 zl. s výslovným podotknutím, že mohla být navýšena až na 250 000 zl., a základní kapitál rozložen na 120 ks akcií s nominální hodnotou 500 zl. Oproti dnešní právní úpravě obsahovaly stanovy ustanovení, že ke vzniku společnosti zápisem do obchodního rejstříku bylo zapotřebí upsání dvou třetin a splacení jedné poloviny základního kapitálu a včasné nesplnění povinnosti splatit vklad bylo sankcionováno 8% úrokem z prodlení. Vzhledem k tomu, že potřebnou finanční sumu splatil již samotný zařizující výbor, byla ustanovení stanov pouze ušita na míru reálné situaci.
Vlastní stavba továrny proběhla ve značné rychlosti. Dne 13. června byl slavnostně položen základní kámen22, 15. srpna 1871 schválil obecní úřad v Dobroníně stavební plán zhotovený stavebními mistry Ignácem Eissem a Karlem Fialou z Polné a v únoru 1872 byla již stavba hotova a obdržela popisné číslo Dobronín 52.23 Výsledná přízemní tovární budova se skládala z hlavní pracovní haly, dlouhé 27 sáhů a široké 7 sáhů a 2 stopy, a z po obou stranách přistavěných křídel 7 sáhů dlouhých a 6 sáhů širokých, takže celková délka továrny činila přesně 34 sáhů a 6 palců. Interiér jednoho z křídel tvořila předsíň, kancelář a skladiště, druhé pak bylo rozděleno ve dva sklady. K prostřední části dlouhé tovární haly byla přistavěna budova pro kotel a stroje dlouhá 9 sáhů 6 stop a široká 4 sáhy, 4 stopy a 6 palců. Na parcele 167 byl postaven samostatný domek24 pod čp. Dobronín 53 s obytnými prostorami pro některé zaměstnance továrny; podle vyjádření účetního Antonína Arelta se však místnosti nacházely v obyvatelném stavu až v srpnu 1873.
Již při konání druhé valné hromady dne 26. listopadu 1871 roku oznámil akcionářům Jaroslav Pittner, že byli zaměstnáni provazník a strojník a že k odborné montáži strojů, které byly objednány až z Anglie od firmy Ernest Reuss v Manchesteru, přijede tamější technicky odborně znalý dělník. Ke stálým zaměstnancům továrny nakonec patřili správce budovy a noční hlídač František Balzer25, topič Matěj Choritek, provaznický mistr Antonín Fenzl, obsluha spřádacího stroje26 Jan Wanka, účetní Antonín Arelt (původem z Hradce Králové), kteří vesměs bydleli v budově pro zaměstnance na továrním pozemku, a dělníci ne vždy blíže specifikovaných profesí27. Na téže valné hromadě byla konečně na druhý pokus zvolena správní rada28 a zařizovací výbor tak ukončil svoji činnost ve prospěch nově konstituovaného Spolku První akciové strojní provazny u Polné. Členy nového orgánu spolku se stali Antonín (obchodník v Polné a starosta města, předseda správní rady) a Jaroslav Pittnerovi (obchodní zástupce a prokurista provazny), Ondřej Sedlák (tajemník polenského okresního zastupitelstva a pokladník provazny), Josef J. Vítek (předseda občanské záložny v Polné) a Jan Pleva ml. (statkář ve Skrýšově a člen okresního zastupitelstva). Správní rada tak dostala podobu na první pohled vysoce důvěryhodného orgánu obsazeného okolní politickou honorací. Společně byla zvolena i první dozorčí rada.29 Dne 21. ledna 1872 nastoupil místo ředitele továrny dosavadní člen zařizujícího výboru a následně člen správní rady spolku Jaroslav Pittner.30
Přes pokusy spolku transformovat se již v plnohodnotnou obchodní společnost se tak zpočátku nedařilo pro formální vady žádostí a chybějící doklady. Až na třetí pokus byla První akciová strojní provazna u Polné dne 23. dubna 1872 zapsána C. k. krajským co obchodním soudem v Kutné Hoře do obchodního rejstříku31.
V březnu 1872 byl zahájen provoz, avšak s tristním výsledkem, přestože „v roku 1872 pracovalo se ve dne v noci32“. Většina společníků provazárny nebyla informována o tom, že zařizujícím výborem vypočtený potřebný kapitál k rozjetí výroby 68 000 zl. byl značně překročen a vyšplhal se až na 97 084 zl. 62 kr., neboť ani samotná stavba nestála společnost tolik jako stroje – Jaroslav Pittner zamýšlel vybavit továrnu nejmodernějšími výdobytky technického pokroku, čímž značně přestřelil možnosti. Ještě po roce a několika měsících používání byly stroje odhadnuty na 57 340 zl. 40 kr.33 Společnost se tak již zpočátku činnosti ocitla ve schodku z důvodu úpisu nedostatečného provozního kapitálu, který se nutně musel vydlužit půjčkami s poměrně vysokými úroky i přes 8 procent.34 Pouze od Občanské záložny v Polné si společnost sjednala postupně několik úvěrů v celkové sumě 12 000 zl. Zvládnout situaci se snažili i sami společníci, neboť se valná hromada usnesla k pokrytí schodku vybrat další vklady ve výši 11 000 zl., z čehož bylo 7750 zl. skutečně zaplaceno; vybraná suma však nebyla s to pokrýt celý chybějící kapitál.
Při pozdější soudní protokolaci výpovědí se vyslýchaní dále shodovali, že byl zakoupen neúměrně objemný parní kotel, který spotřeboval zbytečně velké množství paliva a jeho výkon (35 koňských sil) přitom zůstával z větší části nevyužitý. Vzhledem k tomu, že objednané britské stroje nebyly dodány řádně, ale některé součástky chyběly, nemohlo zpočátku dojít k úplnému zpracování suroviny. Jak mrzutě dodal účetní Arelt, „z počátku nebyli též při továrně dohlížitelové nad technickou prefabrykací, kteří by tomuto odvětví rozuměli a tím se stalo, že bylo pokaženo mnoho zboží, čímž opět u odběratelů klesla důvěra.“ Ředitel Jaroslav Pittner při objednávání nejmodernějšího vybavení očividně přecenil své technické síly a poté, co brzy po svém příjezdu do Dobronína zemřel strojník, vyslaný britským výrobcem zařízení35, nebyl již v místě nikdo schopný výrobu řádně vést, dokud se dílovedoucí Antonín Fenzel nezapracoval. Tak se stalo, že montáž strojů proběhla výborně, ovšem pro výrobu provazů z konopí – kdežto zdejší továrna byla zaměřena (zbytečně) na dražší len, který ve velkém množství zkupovala. Výsledek přirozeně nestál za mnoho a na skladě se vršila hromada neprodejného zboží. Společnost tak hned zpočátku utrpěla ztrátu údajně až 12 000 zl.36 Že nepříliš kvalitní zboží vyvolávalo v odběratelích nedůvěru, je nasnadě („zboží které bylo na ukázku posíláno bylo zpět opět posíláno, tedy nebylo v pořádku a tím stratil závod důvěru“37), a k celé situaci se přidala všeobecná obchodní krize; odbyt zboží byl tedy zcela bídný a nemohlo ho vylepšit ani pozdější vycvičení dělníků a zjednodušení správy továrny.
Nedobré poměry výrobní způsobovaly ve společnosti vnitřní napětí a s tím související výraznou proměnu vedení. Na „krizové“ valné hromadě konané dne 14. července 1872 v místnostech měšťanské besedy v Polné odstoupil kvůli neshodám s ředitelem Jaroslavem Pittnerem z funkce člena správní rady Ondřej Sedlák, z funkce se omluvil i sklenářský mistr František Konečný z podobného důvodu – „když ale jednou ředitel té továrny p. Pittner mne v továrně citelně urazil, dostal jsem zlost a prodal jsem moje akcie a vystoupil jsem ze správní rady.“ František Havlíček proto z těchto důvodů rovnou oznámil rozhodnutí správní rady odvolat Jaroslava Pittnera z funkce ředitele pro jeho „nešetrné a nedbalé jednání“38. Nový ředitel již nebyl jmenován, a tak povinnosti z této funkce nuceně přešly na účetního Antonína Arelta39, který výrobě nerozuměl o nic více než Pittner. Statkář a nový starosta okresního zastupitelstva v Polné Jan Pleva ml., který po odstoupení Antonína Pittnera vykonával funkci předsedy správní rady, odešel z vedení společnosti v říjnu 1872 a věnoval se raději obchodu s dřívím; ve stejné době opustil vedení společnosti i František Matějka, obchodník z Jihlavy40. Po uvedených změnách vedení na několika valných hromadách konaných v průběhu roku 1872 pracovala správní rada od 15. října 1872 až do ukončení výroby ve složení předseda Josef Jan Vítek, předseda občanské záložny v Polné, František Havlíček, učitel v Polné41, Emanuel Pistl, vrchnostenský správce polesí v Dobroutově, František Veselý, povozník v Polné a Hynek Spinar, soukromník v Polné. Při pozdějším výslechu uvedl odvolaný ředitel Pittner zřejmě zcela správně, že „správní rada nezáležela z osob, které by k vedení takového podniku schopné byly a vlastně žádný ze správních radů tomu nerozuměl…“42 V této chvíli začala obrazně řečeno znít silně nelibozvučná labutí píseň První akciové strojní provazny u Polné.
Nová správní rada o nastalých problémech akcionáře provazny neinformovala a navenek dávala na vědomí, snad z nevědomosti, že společnost hospodaří s malým ziskem. Protože však společnost ve skutečnosti neprosperovala a již nebyla schopna včas splácet částky získané pomocí úvěrů, začali se ozývat první věřitelé. Mezi ty patřila i Občanská záložna v Polné, jež zapůjčila provazně celých 12 000 zl.; splnění dluhu se jalo vymáhat dokonce polenské okresní hejtmanství jako dozorující státní orgán. Větší částky dlužila provazna též dalším bankovním domům – živnostenské záložně v Jihlavě 11 000 zl., úvěrnímu ústavu v Kutné Hoře 10 000 zl., úvěrní bance v Hradci Králové 5000 zl., přičemž dlužná částka byla většinou zajištěna hypotékou na pozemcích i budovách společnosti. Společnost se dostala do úzkých, a tak začala řešit svoji finanční situaci oním známým vytloukáním klínu klínem – vydala první úročené dluhopisy a získanou sumou uspokojila některé původní věřitele, především právnické osoby. Přislíbený úvěr ve výši 40 000 zl. od královéhradecké spořitelny, který byl s to situaci zachránit nebo alespoň oddálit zkázu, nebyl realizován kvůli nadcházející všeobecné obchodní krizi. Poté, co se o nezdaru tohoto plánovaného přísunu peněz do společnosti dozvěděli věřitelé, jali se chopit vymáhání svých pohledávek, dokud ještě provazna disponovala nějakým jměním. Obzvlášť vehementně postupoval při vymáhání pohledávky svojí manželky ve výši 2000 zl. berní František Metzenauer z Poličky, který pozapomněl na svůj úřad a ve svrchovaném hněvu vyhrožoval členům správní rady přímo tváří v tvář. Choť správního rady Emanuela Pistla, revírníka v Dobroutově, vypověděla před soudem, že její muž ji samotnou požádal o půjčku, neboť byl nucen ze svých peněz vyplatit 700 zl. za dříví místo továrny. Na podzim roku 1873 si dokonce jeden z věřitelů přišel přímo k Pistlovým domů pro dobytek jako náhradu za peněžité plnění…43 Podobně se zaručila za dluh 1072 zl. nemajetného Hynka Spinara manželka Malvína, která jej nechala zajistit hypotékou na své usedlosti. Snad nejvíc doplatila na podnikání svého manžela Johanna Vítková, neboť předseda správní rady Josef J. Vítek vyplácel mzdu dělníkům především z jejího věna, až se vyšplhala jeho pohledávka vůči továrně na 6629 zl. (!). Nelze se proto divit, že správní rada pod vlivem sílícího tlaku věřitelů vydávala podle výpovědi bývalého člena zařizujícího výboru Františka Lepiče dluhopisy i na již promlčené dluhy a dostala se do chaotické neřešitelné situace. Koncem prosince 1872 se již správní radové ve svém zoufalství (neboť za vystavené dluhopisy se zaručili sami vlastním majetkem) odhodlali k nerozvážnému kroku a začali pod nejrůznějšími záminkami obcházet jednotlivé akcionáře s žádostí o dodatečnou půjčku. Z některých důvěřivých jedinců se jim skutečně podařilo vylákat další peníze, což jim později bylo přičítáno k tíži. Na těchto praktikách se významně podílel přímo předseda správní rady Josef J. Vítek, který zneužil funkce předsedy Občanské záložny v Polné44 a ve prospěch provazny vyzradil několikrát bankovní tajemství svých klientů, o kterých věděl, že mají v záložně uložené prostředky. Tak ve vánočním čase 1872 přišli správní radové Veselý a Spinar k akcionáři Josefu Stehlíkovi z Polné, kterého přesvědčili, aby své spořicí knížky, které měl uložené v záložně, poskytnul provazně. Podobně se jim „zadařilo“ např. i u mladé vdovy Marie Strnadové z Polné. Konec společnosti se však již nezadržitelně blížil.
V roce 1873 již stanovy společnosti nikdo z vedení nesledoval, a tak se v předepsaném termínu do konce června vůbec nekonala řádná valná hromada, která měla projednat účetní závěrku. Bývalý ředitel továrny Jaroslav Pittner, který celou situaci monitoroval, proto v říjnu opakovaně žádal svolání valné hromady, a když se odpovědi nedočkal, obrátil se na Okresní hejtmanství v Polné. Dne 22. října 1873 vydalo hejtmanství výnos, kterým byla konečně poslední valná hromada svolána.45 Přítomných 30 akcionářů se po prozkoumání účetnictví usneslo na zrušení společnosti a zvolen byl likvidační výbor. Ten mj. seznal, že v posledních třech měsících nebyl do účetních knih společnosti proveden jediný záznam…
Usnesením C. k. krajského obchodního soudu v Kutné Hoře č. 10 220 z 15. prosince 1873 byl na První akciovou strojní provaznu u Polné vyhlášen „der kaufmännische Konkurs“. Konkursním komisařem byl nadřízenou institucí jmenován c. k. okresní soudce v Polné Václav Melichar a správcem konkursní podstaty pak polenský notář Antonín Jiří Pelikán. Při zhotovení účetní rozvahy vyšlo najevo, že do 18. prosince 1873 (kdy začala továrna pracovat již jen pro konkursní podstatu) vzniknul schodek 30 933 zl. 98 kr., tudíž se skutečná výše základního kapitálu zmenšila o polovinu46. O svoje peníze tak částečně přišli všichni akcionáři, mezi které patřil např. i polenský vikář P. František Dědek, ředitel školy v Polné Ignác Spinar (shodou okolností jmenovec jednoho z členů správní rady), Med. Dr. Leopold Fritz z Jihlavy, prof. František Fišer z Kutné Hory, notář Romuald Promberger z Náchoda, ale i věřitelé, kteří poskytli provazně půjčku již v době jejího sestupu – mj. společnost Komárek a Sedlák v Praze či židovský obchodník Iser Blumen ze Lvova, obchodníci z Německa aj. Kromě akcionářů volali po penězích dokonce i stavební mistři Karel Fiala a Ignác Eiss z Polné, zvonař Josef Hilzer z Jihlavy a množství tesařů, klempířů a zámečníků, kterým společnost dlužila ještě za stavbu továrních budov; za zmínku stojí i vysoký dluh 1649 zl. za uhlí…
Správce konkursní podstaty Pelikán z aktiv společnosti postupně vyplácel dlužnou mzdu dělníkům, kteří byli od ledna 1874, kdy továrna zastavila výrobu, propouštěni s osmidenní nebo čtrnáctidenní mzdou. Ve třech stáních 13. a 27. února a 13. března 1874 se konala u okresního soudu v Polné veřejná dražba movitého jmění provazny, které spočívalo v provaznickém zboží, přesněji v motouzu na obvazování cukru.47
Značně nepříjemně pokračovala hra bývalým členům správní rady společnosti, kteří počali být od 6. února 1874 vyšetřováni C. k. okresním co vyšetřovacím soudem v Německém Brodě pro podezření ze spáchání trestných činů podle § 486 (přečin úpadek z nedbalosti), eventuálně § 197 a § 199f trestního zákoníku48 (zločin podvodu) kvůli vyžadování dodatečných půjček od akcionářů, viz výše. Z důvodu vyšetřování se rozeběhnul zdlouhavý proces výslechů jak členů orgánů společnosti, tak i ostatních akcionářů, kterým byly zaměstnány soudy celé monarchie a dokonce i soudy německé. Většina dotazovaných se však k případné žalobě proti správním radům nepřipojila většinou s odůvodněním, že „proti nim nebylo použito lsti“ či že „správní rada sama nevěděla, jak si továrna stojí a mnoho-li je dluhů“ atp. Celá věc skončila až dne 9. ledna 1875, kdy zaslalo státní zastupitelství v Kutné Hoře své stanovisko JUDr. Aloisi Ecklovi, vyšetřujícímu soudci, který převzal vyšetřování od okresního soudu v Německém Brodě, že „není důvod pro zahájení řízení“. Spis byl uzavřen dne 1. března 1875.
Kdo nesl na nezdaru podnikatelského záměru hlavní podíl? Členové správní rady i někteří zaměstnanci továrny měli v tomto ohledu vesměs jasno. Emanuel Pistl vypověděl, že „my správní radové převzavše ve špatných časových poměrech továrnu hlavně nedbalostí, neznalostí a lehkomyslností pana Pittnera dřívějšího řiditele pokaženou … pan Pittner, který hned zpočátku penězi plýtval, stavbu beze všeho rozpočtu a proti plánům vykonával a všecky dluhy nám nadělal…“. Za zmínku stojí, že Pistl si vymínil, aby byla tato jeho výpověď zaznamenána do protokolu „navíc“ mimo kladené otázky. Ještě rezolutnější názor na působení Jaroslava Pittnera ve funkci ředitele továrny projevil Josef Jan Vítek: „Pittner jednal vždy samovolně a nedbal na rozkazy. ... Jaroslav Pittner vystavěl drahou továrnu, ... sliboval velký užitek a nerozuměl závodu a donutil se sám za ředitele a dyktoval si sám co služné ročně 2400 zlatých. ... Vyhrožoval akcionářům, když ho za ředitele uznati a jemu plat 2400 zl. služné nedají, že továrnu vystavěl, tak že samou zase zničí.“ Dokladem Pittnerovy neschopnosti měl být neuvážený a předem s nikým nekonzultovaný nákup obrovského množství lnu, u kterého ani nevěděl, zda ho vůbec bude moci spotřebovat, což se nakonec potvrdilo – len musel být se ztrátou opět prodán, aby se dlouhým skladováním neznehodnotil. Když Pittnerovi správní rada domlouvala různé poklesky, vyhrožoval, že „nechá správní radu s továrny vyházet“. Závěrem pak Josef J. Vítek dodal stručné shrnutí: „Úpadku toho jest jen p. Pittner sám vinnen a trestu hodný.“49
Za pozornost však stojí též prostá naivita Pittnerových „sekundantů“, členů především poslední správní rady společnosti (J. J. Vítek, E. Pistl, H. Spinar…), kteří si svou odpovědnost za chod podniku uvědomovali tak málo, že nebyli ani schopni řádně nahlédnout do účetnictví a přesvědčit se, jestli vůbec hospodaří se ziskem. Zatímco prozíravější účastníci podnikání (J. Pleva, O. Sedlák aj.), jimž se pramálo líbilo, že se dostali zcela do Pittnerova vleku, zavčas vyklidili pole, tito do poslední chvíle věřili ve zdar původního záměru, což dokládají i jejich výpovědi u Okresního soudu v Polné, všechny prakticky totožné. Správní rada František Havlíček: „Já za času dokud jsem byl ve správní radě nedozvěděl ani nedomyslel že by dluhy převyšovali aktivní jmění spolku akciové provazny…“ František Veselý, též správní rada: „Já a vlastně všichni správní radové jsme až do poslední doby v důvěře na konečný zdar podniku té továrny jednali a až do poslední chvíle penězi našimi ji podporovali a beze vší odměny práce svoje jí věnovali.50“ Je zadobře zmínit i přímo podivuhodný způsob „získání“ funkcí správních radů v situaci, kdy továrna již se nalézala ve stadiu hrubého sestupu – většina členů správní rady vypověděla, že funkcí se ujali až po dlouhém přemlouvání či prakticky z donucení. Emanuel Pistl byl dokonce zvolen v nepřítomnosti bez svého předchozího souhlasu… Jak je vidět, ti, kteří stáli u zrodu celého „neštěstí“, měli nemálo práce s převedením odpovědnosti na jiné osoby, které nejspíš vůbec netušily, v jakém stavu se továrna nachází. Jisté je, že po svém nástupu do funkcí by však nemohly udělat o mnoho více, neboť továrna byla podobná rozjetému vlaku, který nelze zastavit – odsouzena k zániku byla již zásadními chybami, učiněnými hned zpočátku zakládání společnosti.
V rámci dohledného ukončení konkurzního řízení podal dne 7. srpna správce konkurzní podstaty Pelikán žádost o povolení veřejné dražby úpadcových nemovitostí. Polenský okresní soud žádosti vyhověl51 a stanovil tři stání, přičemž ve dnech 31. srpna a 30. září byly nemovitosti ve velké soudní síni nabízeny za odhadní cenu 97 484 zl. 62 kr. Vzhledem k tomu, že se na konání dražby nedostavil ani v jednom z termínů žádný zájemce, byly tovární budovy i s pozemky prodány hrubě pod odhadní cenou na třetím stání dne 30. října v 9 hodin dopoledne Gewerbe-Vorschußkassa in Iglau za nabídnutou cenu pouhých 32 001 zl. ve stříbře.52 Po určitých úředních průtazích bylo jihlavské záložně zaknihováno vlastnické právo až 7. října 1875. Gewerbe-Vorschußkassa však nepodržela získané nemovitosti dlouho, neboť již dne 31. srpna 1875 v Jihlavě podepsala kupní smlouvu, na základě které postoupila získané pozemky i s budovami a příslušenstvím (včetně strojů) sklářskému podnikateli Josefu Inwaldovi53 za 34 600 zl. (čímž tedy obratem ruky získala 2600 zl.). Likvidace První akciové strojní provazny u Polné byla ukončena dne 25. ledna 1875, a tím byl osud společnosti definitivně zpečetěn, neboť výmazem z obchodního rejstříku zanikla.54 Jaroslav Pittner kupodivu dostal možnost ukázat své podnikatelské schopnosti v lepším světle na menších podnicích i po krachu jeho provazny, která zřejmě představovala pro dosud nepříliš zkušeného a nadto horkokrevného obchodního zástupce příliš velké sousto. S ohledem na skutečnost, že provazna byla podnikem nadregionálního významu, kterého se účastnily i zahraniční osoby, a že její krach zapříčinil ochuzení nezanedbatelné části politické i obchodnické a řemeslnické elity Polenska, je s podivem, že se Jaroslavu Pittnerovi úplně neuzavřela cesta k realizaci dalších podnikatelských záměrů přímo v Polné. Je zcela pochopitelné, že Jaroslav Pittner si tímto podnikem mnoho přátel nenadělal55 a mnozí z nich měli důvod jej nepokrytě nenávidět – přímým důsledkem krachu provazny byl kupř. úpadek živnosti Josefa Jana Vítka, obchodníka se smíšeným zbožím v Polné a posledního předsedy správní rady – likvidace byla plánována na 15. březen 1875;56 podobně konkurzem skončila Malvína Spinarová, manželka správního rady Hynka Spinara. O faktu, že o své úspory přišli všichni ostatní členové správní rady i jejich manželky, netřeba více uvádět – snad pouze zajímavost, že z finanční krize správního rady Emanuela Pistla těžil dokonce jeho předchůdce Jan Pleva ze Skrýšova, kterému Pistl roku 1874 prodal veškerou svoji úrodu „nastojatě“, s pochopitelným odůvodněním „totiž já peněz nevyhnutelně potřebuji.“57
Závěr
V Polné se kolem roku 1870 utvořila skupina lidí (většinou živnostníků), kteří svým vnitřním přesvědčením dozráli k nutnosti začít s podnikáním a jejichž jména se neustále dokola objevují ve spisech okresního soudu i okresního hejtmanství coby obchodně vysoce angažovaných jedinců. František Bergmann reprezentuje skupinu drobných živnostníků, kteří se snažili vydobýt si podnikatelské ostruhy jistým soukromým přízemním způsobem (např. pokoutní primitivní výrobou škrobu), přestože jméno Bergmann bylo v Polné již velice známé – coby kupec přicházel do styku s mnoha jinými živnostníky, v mnoha případech figuruje v pozůstalostních řízeních coby věřitel zůstavitele nebo přímo navrhovatel exekuce (např. židovského obchodníka Emanuela Schwarze)58. Skupině však vládnul tehdejší starosta města a bývalý starosta okresního zastupitelstva Antonín Pittner, který kromě provozování kupeckého krámu ve vlastním domě na Sezimově náměstí čp. 146 držel dlouhodobě v nájmu ještě Lázeňský rybník a Školský rybník dokonce vlastnil, takže provozoval obchod i s rybami, kromě toho se pokoušel využít k výrobě škrobu i budovu panské valchy a celkově patrně považoval i za svou povinnost účastnit se alespoň dílem na každé možnosti výdělku v okolí. Zřejmě proto se v již zralém věku rozhodnul podpořit záměr syna Jaroslava, do kterého snad projektoval vlastní vize o podnikání na mnohem vyšší úrovni, než kterou dosud praktikoval sám. Za pozornost stojí i neoddiskutovatelné spojení podniku provazny s politickou skupinou především okresního zastupitelstva a bývalých polenských měšťanů (akcionáři Romuald Promberger a Antonín Schmidt, oba dřívější notáři v Polné, akcionář Prokop Sedlák, polenský rodák podnikající v Praze ad.), které slouží jako další důkaz tehdejšího možného chápání podnikání jako jisté mocenské záležitosti, která je způsobilá zvýšit společenský kredit, a snad i patriotické povinnosti podpořit podnik „svého“ města. Zjevná je skutečnost, že obeznámenost s provozem podniku a relevantní právní úpravou (Františku Bergmannovi dokonce vůbec nevytanula na mysli ohlašovací povinnost a nutnost danit získané příjmy), časové možnosti (statkář Jan Pleva dal raději přednost obchodu s dřívím), tolerance, asertivita (Jaroslav Pittner si svým panovačným vystupováním a nerespektováním pravidel vysloužil odvolání z funkce ředitele továrny) a ochota se na provozu činně účastnit, byla až na druhém místě.
Provedená konkursní řízení, kterých lze obzvláště v polovině 70. let 19. století ve spisech Okresního soudu v Polné nalézt požehnané množství, však svým způsobem přispěla k dalšímu rozvoji místního podnikání. První „průkopníci“, nedisponující dostatkem potřebných vlastností k dlouhodobě udržitelnému rozvoji podniku, vyčerpali peněžní prostředky nezdarem svých počátečních pokusů, a buď otevřeli cestu uvážlivějším (z Polenských kupř. Václav Pojmann, pozdější význačný představitel škrobárenského průmyslu a předseda představenstva koncernu Amylon, či Severin, později Ignác Sadil, dobře zavedený výrobce kvalitních pálených cihel), nebo se sami poučili z předchozích nezdarů a v následujících letech založili, ač v menším měřítku, prosperující závody (za všechny již zmiňovaný Jaroslav Pittner, jenž v Polné založil syrobárnu a dvě škrobárny a v roce 1888 v prostoru mezi Polnou a Dobronínem kruhovou parostrojní cihelnu – všechny podniky dlouhodobě prosperovaly, i když často pod jinými majiteli59). Otázkou zůstává, zda zmíněná „očista“ přinesla dostatečné ovoce – koncem 19. století nelze v Polné60 kromě tří cihelen, tří nevelkých obuvnických továren spíše epizodního významu,61 tiskárny Karla Starcha a čtyř výrobců škrobu (včetně již zmiňovaného Václava Pojmanna, jenž z uvedených zřejmě jako jediný mohl být označován za továrníka) o průmyslové výrobě hovořit (pokud pomineme panský a měšťanský pivovar), v nejbližším okolí pak fungovaly pouze dva větší závody – Edererova, původně Pittnerova, cihelna u Dobronína a Inwaldova sklárna v budovách bývalé provazny v Německém Šicendorfu.

Resumé
Po zhoubném požáru města Polné roku 1863 objevovaly první pokoutní pokusy o primitivní, v zásadě domáckou výrobu, provozovanou však již více či méně průmyslovým způsobem. K takovým podnikům patřila v Polné koncem 60. let 19. století fungující Bergmannova škrobárna. Její existence byla po protestech obyvatel brzy ukončena úředním zásahem pro nedodržení základních ustanovení živnostenského práva i svým způsobem komické ohrožování veřejného zdraví. Roku 1871 založená akciová společnost „První akciová strojní provazna u Polné“ rozběhla své podnikání v Německém Šicendorfu ve velkém stylu a reprezentuje tak patrně jedinou snahu o zřízení rozsáhlejšího závodu v okolí Polné. I tento záměr však skončil fiaskem kvůli přecenění vlastních sil a nezkušenosti jeho aktérů (především nejvýznamnějšího z nich, ředitele továrny Jaroslava Pittnera), kteří již v počátcích učinili zásadní hospodářská pochybení. Provazna zůstala přes eskalaci podnikatelské invence i nadšení pouze promarněnou šancí industrializace celého polenského regionu. Ostudný zánik provazny prostřednictvím jejího úpadku způsobil vystřízlivění zdejší dosud podnikatelským pokusům nakloněné veřejnosti a v neposlední řadě i diskreditaci dosud hegemonní polenské rodiny Pittnerovy; na druhé straně dopomohl vzniku donedávna fungující Inwaldovy dobronínské sklárny a „očištění“ místní podnikatelské sféry od dobrodruhů neslibujících provoz podniků o trvale udržitelném rozvoji.

POZNÁMKY
1 Rudolf RADOUŠ, Škrobárenský průmysl v Polné. Rukopis, uloženo v archivu Klubu Za historickou Polnou. Stejně Rudolf RADOUŠ, Z počátků škrobárenského průmyslu v Polné. In: Vlastivědný sborník Vysočiny, oddíl věd společenských, roč. III, 1959, s. 254–255. Tentýž zmiňuje ve dvou větách také výrobu škrobu Františkem Bergmannem, chybně však její počátek datuje rokem 1869. Prchal, Jan: Polná v 19. století. Polná 2005, s. 28.
2 Moravský zemský archiv v Brně – Státní okresní archiv Jihlava (dále jen SOkA Jihlava), Notáři Polná, i. č. 56, čj. 1761.
3 Moravský zemský archiv v Brně (dále jen MZA Brno), E 67 Sbírka matrik, kniha 6762, pag. 126.
4 MZA Brno, E 67, kniha 6763, pag. 229.
5 SOkA Jihlava, Archiv Města Polná, kniha 142 – matrika příslušníků obce.
6 SOkA Jihlava, Okresní hejtmanství Polná, K 62, poř. č. 6 – spis týkající se Bergmannovy škrobárny.
7 Pro bližší údaje o životě Antonína Pittnera (1814–1897) odkazuji např. na příspěvek Miluše SKOČDOPOLOVÁ, Antonín Pittner. Nejvýznamnější polenská osobnost 19. století. In: Polensko 3 a 4/1997, 1/1998 nebo Milan STRAŇÁK, Antonín Pittner (Studie o životě a díle). Diplomová práce, PF JU. České Budějovice 2002.
8 Ibidem. Uvedený případ jasně dokládá hygienické poměry tehdejšího, nejen však polenského, prostředí.
9 Bergmann napadal i odborné schopnosti Med. Dr. Hofmanna uvedením příkladu ve skutečnosti téměř zdravých koní hostinského Pelikána, které prý Hofmann doporučil k utracení. Jako každé správné správní řízení, neobešlo se ani toto bez „praní špinavého prádla“ před zraky pozorné veřejnosti, která značně obtížný případ zajisté ve vlastním zájmu sledovala.
10 Dnes ulice Varhánkova a Havlíčkova. Městská nemocnice byla v Polné otevřena dne 27. května 1858 v domě čp. 257 na Horním městě. Instituce se na podzim 1867 přestěhovala do domu čp. 296 poblíž bývalého vchodu na hřbitov u sv. Barbory, poté, co město dům 1. srpna zakoupilo. Srov. Jan PRCHAL, Polná v 19. století. Polná 2005, s. 26 a 34.
11 Protokol o výslechu svědků viz SOkA Jihlava, Okresní hejtmanství Polná, K 62, poř. č. 6.
12 SOkA Jihlava, Okresní hejtmanství Polná, K 62, poř. č. 6.
13 MZA Brno, F 188 Velkostatek Polná, Přibyslav a Pohled, K 228, i. č. 2649, sig. H 6412 – pronájem horní polenské valchy.
14 SOkA Jihlava, Notáři Polná, i. č. 56, čj. 1761.
15 Národní listy, 5. 6. 1875, s. 3. Konkurs prohlášen na podnik „František Bergmann, obchodník ve smíšeném zboží v Polné“. Dražební vyhlášky viz SOkA Jihlava, Archiv města Polná, K 142, i. č. 1709, sig. XIII-5-1.
16 Pro bližší údaje o životě Jaroslava Pittnera (1845–1924) odkazuji na Jan PRCHAL, Biografický slovník Polenska. Polná 2002, s. 122.
17 SOkA Jihlava, Okresní hejtmanství Polná, K 62, poř. č. 6 – spis týkající se První akciové strojní provazny u Polné.
18 Zvoleni byli z Polné František Konečný, Ludvík Klusáček, Josef Vítek, Ondřej Sedlák, Ludvík Sadil, Antonín Pittner a Karel Volenec, ze Skrýšova Jan Pleva a z Předměřic Jaroslav Pittner.
19 Přesto zněla firma akciové společnosti První akciová strojní provazna u Polné. Jednalo se přesně o pozemky parc. č. 21–25 k. ú. Německý Šicendorf a parc. č. 166, část parc. č. 167 a 168 k. ú. Dobronín (vesměs louky a pastviny). Pozemky byly získány prostřednictvím kupní smlouvy ze dne 21. září 1871. Srov. Moravský zemský archiv Brno – Státní okresní archiv Havlíčkův Brod (dále jen SOkA Havlíčkův Brod), Okresní soud Štoky I, i. č. 270, ev. č. 188.
20 První návrh stanov zaslaný 28. června 1871 byl vrácen místodržitelstvím k přepracování a přepracovaný návrh z 9. července zamítlo ministerstvo vnitra počátkem září z důvodu rozporů stanov s obchodním zákoníkem.
21 Stanovy první akciové strojní provazny u Polné. Hradec Králové 1871.
22 Moravská orlice, roč. 9, č. výt. 135, 15. 6. 1871, s. 3.
23 SOkA Jihlava, Okresní hejtmanství Polná, i. č. 62, poř. č. 6.
24 V hrubých rysech poskytuje představu o uspořádání továrních budov rytina v obrazové příloze, která však je oproti skutečným proporcím staveb značně schematická.
25 František Balzer pobíral dokonce zvláštní přídavek ke mzdě na hlídacího psa.
26 V orig. „Fabriks Spinnmeister“.
27 V továrně byli zaměstnáni kovářští dělníci, dělníci „v provazárně“, zámečníci, dělníci „v přádelně“ ad. Denní mzda dělníka provazny se pohybovala od 60 kr. do 1 zl. 10 kr.
28 Srov. SOkA Jihlava, Notáři Polná, i. č. 56, čj. 14, dále Státní oblastní archiv v Praze (dále jen SOA Praha), Krajský soud Kutná Hora, Sp I 82. Správní rada podle stanov vykonávala funkce představenstva – jde o jisté zmatení pojmů, neboť pojem správní rady v současné době odpovídá monistickému pojetí orgánů obchodních společností, kdy správní rada supluje i funkci dozorčí rady, která však v tomto případě byla zřízena také.
29 Podle návrhu Jaroslava Pittnera byli zvoleni František Konečný, František Lepič, Karel Volenec, František Matějka, Adalbert Ráb, Ignác Spinar, František Havlíček, Ludvík Sadil, Jan Spinar a Emanuel Pistl.
30 SOkA Jihlava, Notáři Polná, i. č. 56, čj. 35.
31 SOA Praha, Krajský soud Kutná Hora, Sp I 82, podobně Pražský deník, roč. 7, výt. 127, 28. 5. 1872, příloha. Zápis byl proveden na základě žádosti z 15. března 1872, když předchozí žádosti ze 4. prosince 1871 a 28. ledna 1872 byly odmítnuty.
32 Výpověď dozorce přádelny Jana Wanky u Okresního soudu v Polné. Za noční práci poskytovala provazna příplatek ke mzdě.
33 SOkA Jihlava, Okresní soud Polná I, i. č. 294, sig. V, soupis jmění společnosti k 18. prosinci 1873. Podobně SOkA Havlíčkův Brod, Okresní soud Štoky I, i. č. 270, ev. č. 188, kde byly stroje zapsány do pozemkové knihy s odhadní cenou 55 294 zl. 22 kr.
34 Ibidem, dobrozdání znalců C. k. zemského trestního soudu v Praze Karla Petra Kheila a Adolfa Witjeka.
35 Britský strojník, který se skutečně dostavil do Dobronína, dle výpovědi pozdějšího správního rady Františka Havlíčka zemřel již brzy po svém příjezdu. Doklad o úmrtí tohoto cizince se mi však v matričních zápisech farností Ždírec ani Polná nepodařilo dohledat.
36 SOkA Jihlava, Okresní soud Polná I, i. č. 294, sig. V.
37 Ibidem. Výpověď notářského kancelisty Antonína Grosse z Polné, člena správní rady provazny do konce roku 1872. Tentýž dále prohlásil, že „slyšel jsem, že len byl kupován za drahou cenu a z toho jsem usoudil, že ředitel Pittner tomu nerozumí a že to nemůže jít dobře.“ Srov. SOkA Jihlava, Okresní soud Polná I, i. č. 294, sig. V.
38 SOkA Jihlava, Notáři Polná, i. č. 56, čj. 290.
39 Antonín Arelt tak byl nucen vykonávat funkci účetního, technického správce továrny i obchodního ředitele.
40 SOkA Jihlava, Notáři Polná, i. č. 56, čj. 431.
41 František Havlíček vystoupil ze správní rady až v červenci 1873, kdy se již jednalo o zrušení společnosti. Změny ve správní radě společnosti viz SOA Praha, Krajský soud Kutná Hora, Sp I 82.
42 Protokol o výslechu Jaroslava Pittnera u C. k. okresního soudu v Polné z 9. dubna 1874.
43 Výpověď Anny Pistlové u Okresního soudu v Polné. SOkA Jihlava, Okresní soud Polná I, i. č. 294, sig. V.
44 Je velice zvláštní, že odpovědná osoba největšího věřitele společnosti byla zároveň předsedou správní rady téže společnosti. Podle mého názoru se podařilo provazně od polenské záložny opakovaně získávat vysoké úvěry pouze díky Josefu J. Vítkovi.
45 SOkA Jihlava, Okresní hejtmanství Polná, i. č. 62, poř. č. 6.
46 18. prosince 1873 se nalézalo v majetku společnosti provaznické zboží na skladě v ceně 11 567 zl. 72 kr. a výrobní odpad v ceně 426 zl. 84 kr. – je zřetelně poznat, že továrna vyráběla zboží poměrně nehospodárně a vznikalo značné množství nevyužitého materiálu, který končil jako odpad. K 18. prosinci 1873 disponovala továrna mimo jiné pozemky v hodnotě 1075 zl. 88 kr., továrními budovami ohodnocenými na 39 486 zl. 96 kr. a nejhodnotnější kapitál tvořily stroje v ceně 57 340 zl. 40 kr.
47 Vyhláška Okresního soudu v Polné ze dne 26. ledna 1874. SOkA Jihlava, Okresní soud Polná I, i. č. 294, sig. V.
48 Zákon č. 117/1852 ř. z., zákon trestní o zločinech, přečinech a přestupcích.
49 Výslech 30. června 1874 na dožádání Krajského soudu v Kutné Hoře.
50 Vesměs SOkA Jihlava, OS Polná I, i. č. 294, sig. V. Výpovědi byly zaznamenány do protokolu při vyšetřování údajného protiprávního jednání členů správní rady, viz výše.
51 Úřední list Pražských novin, č. 194, 22. 8. 1874 a č. 246, 24. 10. 1874. Srov. dražební vyhláška C. k. okresního soudu v Polné z 8. 8. 1874 – SOkA Jihlava, Okresní hejtmanství Polná, i. č. 62, poř. č. 6.
52 SOkA Havlíčkův Brod, Okresní soud Štoky I, i. č. 270, ev. č. 188.
53 Josef Inwald (1837–1906), rodák z Chyšky u Německého Brodu, se stal jedním z nejvýznamnějších průmyslníků v oboru sklářství v Českém království. Inwald využil tovární budovy dle svého podnikatelského zaměření. Výroba skla byla v objektech bývalé provazny provozována ještě počátkem roku 2007, kdy došlo k definitivnímu uzavření továrny. Některé publikace (České sklo: historie českého skla a současnost v oborovém podniku Crystalex Nový Bor. Nový Bor 1985, s. 68; Walter KUBA, Historie skláren v Dobroníně. Antonínův Důl 1998, s. 1 ad.) uvádí, že sklárnu v Dobroníně založil Inwald v roce 1876, když téhož roku získal v licitačním řízení budovy po bývalé provazně. Jiné práce (Neue deutsche Biographie: Bd. Hufeland – Kaffsack. Berlín 1974, s. 177; Kurt PITTROF, Böhmisches Glas im Panorama der Jahrhunderte: eine Kultur- und Wirtschaftsgeschichte. Mnichov 1987, s. 73; Marie LIŠKOVÁ, Slovník představitelů zemské samosprávy v Čechách 1861–1913. Praha 1994, s. 119 aj.) se přidržují roku 1874. Střední cestou šel Anton Altrichter ve své publikaci Dörferbuch der Iglauer Sprachinsel. Jihlava 1924, kde uvádí rok získání budov Inwaldem 1875, a stal se tak jedním z mála autorů, kteří uvedli správné datum.
54 Epizodně byla likvidace obnovena ještě na základě návrhu notáře Pelikána, neboť se nalezlo ještě několik drobnějších pohledávek společnosti, které byly soudem nabídnuty ve veřejné dražbě dne 27. září 1875. Srov. SOkA Jihlava, Archiv města Polná, K 142, i. č. 1703, sig. XIII-5-1.
55 Za pozornost jistě stojí, že dlouholetý polenský kronikář Antonín Pittner, který stál u zrodu provazny, nezapsal do městské pamětní knihy o provazně ani zmínku. Srov. SOkA Jihlava, Archiv města Polná, i. č. 268 – Kniha památní města Polny, díl druhý, počínajíc od roku 1836.
56 Národní listy, roč. 15, č. výt. 17, 18. 1. 1875, s. 2. Poslední dražební stání se konalo dne 21. dubna 1875 – viz SOkA Jihlava, Archiv města Polná, K 142, i. č. 1703, sig. XIII-5-1.
57 SOkA Jihlava, Notáři Polná, i. č. 56, čj. 2060.
58 Břetislav RÉRYCH, František PŮŽA, Děje židovské obce v Polné (rukopis uložený v archivu Klubu Za historickou Polnou), s. 144.
59 Jan PRCHAL, Biografický slovník Polenska. Polná 2002, s. 122.
60 František POJMON, Polná. Popis dějepisný, místopisný a statistický. Hradec Králové 1897, část statistická.
61 Z nich za zmínku stojí snad pouze závod Mattausch & Haneschka na někdejší Palackého třídě.



Použitá literatura: Vlastivědný sborník Vysočiny, oddíl věd společenských. Roč. XVII, 2010, s. 73 - 93

Autor: Filip Plašil

Zpět na seznam článků



Komentáře:

Jméno:  
E-mail:  

Kontrola (napište číslem 3x10):


Fatal error: Uncaught Error: Call to undefined function mysql_result() in /www/doc/www.kzhp.cz/www/komentare/komentare.php:44 Stack trace: #0 /www/doc/www.kzhp.cz/www/index.php(217): include() #1 {main} thrown in /www/doc/www.kzhp.cz/www/komentare/komentare.php on line 44