Obchody v Polné před lety (Jaroslava Hajnová)

Moje vzpomínky na zásobování Polné jsou ohraničeny obdobím mezi 30. lety minulého století a rokem 1948, kdy došlo k likvidaci soukromého podnikání a vlastnictví po převzetí moci komunisty v celé naší republice. Abych dodržela jakýsi řád návštěvy města, začínám příjezdem naší „Rózy“, neboli „Kafemlejnku“ – jak jsme tenkrát říkali polenské lokálce. Většina z cestujících se z nádraží ubírala do města procházejíce širokou Tyršovou ulicí.
Byla to první ulice města ve směru od Jihlavy a začínala celkem přívětivě – to zvláště pro pány. První rohový dům byla totiž hospoda. Vedly ji rodiny Kořínkova a Karáskova. Skoro v sousedství prodávala potravinářské zboží slečna Moučková. Nedaleko, v dřevěné boudičce v rohu zahrádky, byla trafika, kde po panu Vlachovi prodávala paní Dohnalová. Po několika metrech v malém dřevěném krámku, těsně u chodníku, měla potravinářský obchod spojený se sběrnou mléka paní Svobodová, která potom převzala i trafiku po paní Dohnalové.
Dnes jsou na pravém konci ulice rodinné domky, které zde vyrostly na místě starých stodol, a pod nimi u cesty k ulici Vrchlického kaplička, pod níž vede silnice kolem Zvoníkova statku. Ten byl známý svým nepřehlédnutelným holubníkem na vysokém kůlu se spoustou holubů. Za Zvoníkovým dvorem odbočuje ze silnice cesta k Višničkám a dál do Březiny, a hned zkraje nás přivádí do Gregarova zahradnictví s produkcí nejen zeleniny, ale i květin k řezu a hrnkových. Pak už má silnice prudký spád s nepřehlednou, nepříjemnou a nebezpečnou zatáčkou ústící na most, který vlastně překlenuje splav rybníka Pekla; přivádí nás na jeho hráz. I v těchto místech bývaly obchody. Asi v polovině svahu silnice se vystoupilo po několika schodech vlevo na kamenný taras, lemující chodník. Schody z kamene nás přivedly k zelinářství Holinských. Pod ním v malém domku byl obchodník Dvořák, který neměl prodejnu, ale se svým levným textilem obchodoval na poutích a jarmarcích, případně i v domácnostech. Po několika krocích jsme došli k slušně velkému obchodu smíšeným zbožím pana Roseckého a skoro naproti přes silnici měl pekařskou dílnu a prodejnu pan Skála.
Asi by nikdo již nečekal v tomto koutě Polné další obchod, ale uživil se zde i malý kvelb s potravinami a tabákem, který patřil paní Činčerové a po její smrti její příbuzné Nejedlé. A taky zde byl obchod řezníka Vlacha. Tyto obchody se nacházely u silnice vedoucí na Dolní Zápeklí.
Fungovala zde i hospoda „U Rákosníků“, která zasluhuje více pozornosti nejen proto, že zde byl výčep pro Dolní Zápeklí, ale byl zde k dispozici i velký sál nejen pro bály, tancovačky a třeba i šibřinky. V čele sálu bývalo totiž prostorné jeviště a to sloužilo nejen četným místním ochotníkům, ale pro svá představení ho využívaly i kočovné společnosti – skupiny výborných herců a hereček. Přijížděly každý rok a místnímu obyvatelstvu přinášely povznášející zážitky do všedního stereotypu života. Potom se o nich dlouho vyprávělo, protože v jejich repertoáru byly hry prakticky pro všechny skupiny obyvatel. Dětem hrávaly v neděli odpoledne. Pokud se hrálo benefiční představení, ten z herců, jehož se to týkalo, osobně zval v rodinách a nabízel vstupenky; když byl pozván ke stolu, byť třeba jen na vydatnou bramboračku, nikdy neodmítnul. Tenkrát bylo pravdivé úsloví „Má hlad jako herec“. Pozorné a vděčné publikum se s herci loučilo nerado a netrpělivě čekalo na další kočovnou návštěvu. I když ve městě bylo několik skupin ochotníků, známý pěvecký sbor a velmi dobří muzikanti, přece jen příjezdy cizích umělců byly vítané.
Je nutno ovšem připomenout, že po vypuknutí II. světové války se za protektorátu přeměnil sál „U Rákosníků“ na jednu třídu měšťanky, kterou vyhnali Němci ze skoro nové české školy v Německém Šicendorfu. Žáci z českých rodin z Německého Šicendorfu a sousedního Dobronína pak museli nějakou dobu dojíždět do Polné vlakem, stejně jako žáci jihlavské obchodní akademie, která také doplatila na tehdejší protektorátní režim. I pro ni Polná našla umístění, byla v dívčí škole. Bohužel jen na jeden rok, pak se akademie stěhovala znovu, a to do Pelhřimova. Čechům se vzdělání stěžovalo a znesnadňovalo, ale dá se říci, že v tomto případě marně.
Majitel hospody pan Rákosník byl jistý čas kapelníkem dechové hudby, kterou převzal po panu Rainovi. Rákosníkova kapela v sále nejen zkoušela, ale hrála zde i na mnoha tancovačkách. Snad stojí za zmínku, že již v 16. století byla v domě „U Rákosníků“ zájezdní „panská krčma“ se stájemi a možností přenocovat. Bylo to příhodné místo, neboť právě tudy procházela důležitá uherská obchodní cesta; u „panské krčmy“ měla svou křižovatku – Kleštěrem na Německý Brod, Čáslav a Kolín do Prahy a odbočkou vlevo na Jihlavu, Znojmo a Vídeň.
Od Rákosníků do města vedla cesta po hrázi Pekla. V létě stinná, voňavá lipová alej se v zimě měnila na nehostinnou studenou a větrnou cestu, plnou ledu a sněhu. Kolem elektrárny jsme došli k dolní gotické bráně. Na rohu Sezimova náměstí měl dílnu a obchod pekař Kepr. Pro rohlíky na školní svačinu se zde zastavovaly některé děti ze Zápeklí. Třeba jen u okna, které se dívalo do ulice k elektrárně a pod nímž ve zdivu byl schodek, aby děti dostaly až na parapet. Tam paní Keprová taky žáčky obsloužila.
Sousední drogerie pana Vítka měla dva vchody. První vedl do krámu se zbožím smíšeným a drogistickým, druhým se vstupovalo do krámu, kde se prodávaly lihoviny. Další v řadě byl obchod pana Šperlinka. Prodával běžné potraviny i koloniální zboží zároveň s porcelánovým nádobím, které míval v bednách v dřevité vatě ve skladu. Do tohoto obchodu se chodilo pro mák a zákazník si ho mohl hned sám semlet. Mlýnek byl posazen na zdobeném litinovém podstavci. Byly to dva ocelové válečky, které se pomocí ozubeného soukolí, ručně uváděny do pohybu, otáčely proti sobě. Tak vlastně mák rozmačkaly nad kovovou zásuvkou, do které potom padal. Daly se seřídit dle přání zákazníka. Na mletí máku jsme se jako děti rády dívaly. Tento obchod znaly moc dobře všechny polenské děti, protože začátkem prosince se na ně díval z výlohy Mikuláš ve velikosti dospělého člověka a nabízel vánoční pochutiny a cukrovinky.
Ještě, než chodec vstoupil do Poděbradovy ulice, minul malou prodejnu obuvi, která patřila k Taurově továrně, kde se boty vyráběly. Po jejím zrušení převzal prodejnu pan Skočdopole, který si zde na krátký čas zřídil papírnictví.
Naproti přes silnici se nacházelo zelinářství slečny Zimové. Z toho krámku mi v paměti utkvěla vůně báječného sudového kyselého zelí, které se nabíralo do přinesených nádob masivní dřevěnou vidličkou. Také zde byly k dostání výborné okurky „láčenky“, kyselé rybí výrobky a na pultě přikryté skleněným „šturcem“ (zvonem) voňavé syrečky.
Další malý zelinářský obchůdek byl na rohu Třebízského ulice a Sezimova náměstí. Vedli jej Pelankovi a Mikší – původem Bulhaři. Zdrželi se krátký čas a během války se z Polné odstěhovali. Obchod byl zrušen a starý dům zakoupil na demolici dentista Šlechta. V nově postaveném domě si pak zřídil zubní ordinaci.
Než se vydáme na druhou stranu Sezimova náměstí, nahlédneme ještě pod dolní bránu. Zde byl další zelinář Bockschneider a výrobce i prodejce kartáčů Varhánek, jehož domácnost i obchod vedly jeho sestry. Celá Varhánkova rodina byla v Polné velice známá členstvím i obětavou prací v polenském Sokole. Pod dolní bránou prodával pan Švihálek náhradní díly k šicím strojům a jízdním kolům, a zároveň i opravoval.
Kdo se vydal Poděbradovou ulicí, prošel kolem filiálky Lidového konzumu. Prodával stejně jako jiné konzumy ve městě svým členům potraviny s tím, že na konci roku dostával družstevník bonus, podle celoroční útraty evidované v nákupní knížce.
Další obchody byly nad dívčí školou. K překvapení návštěvníků Polné zde stály vedle sebe dva stejné obchody. Majitelé, oba pekaři (byli to pan Maras a pan Neubauer), prodávali kromě svých výrobků velice podobný, ba dá se říci stejný, sortiment levňoučkých mlsků, které děti rády kupovaly. Pan Maras pekárnu i obchod zrušil a stal se regenschorim a varhaníkem v děkanském chrámu. Pak se věnoval výhradně hudbě a kostelnímu pěveckému sboru.
My se ale vrátíme a projdeme si Sezimovo náměstí na protější straně, tam, kde se říká „Na Kopečku“. Hned u silnice u dolní brány byla sběrna oprav obuvi a punčoch – tenkrát se punčochy opravovaly, zvláště puštěná oka. Od silnice se po několika schodech vstoupilo na chodník. Vedl, a dodnes vede, kolem kostela sv. Anny, kolem domu bývalého pekaře Kuhna, jehož syn byl známý varhanní virtuos, který se výborně uplatnil ve světě hudby hlavně díky svým mimořádným schopnostem improvizačním. Pak jsme minuli Husovu knihovnu, kterou velice moderním způsobem vedl drogista pan Vítek. „Na Kopečku“ vyráběl a prodával svíčky pan Fukátko. Skoro pod kostelem, vedle budovy děkanství, stál dům, v němž se obchodovalo s obilím a prodávaly se výrobky klempířů. To byl obchod pana Basche, židovského občana, který se svou manželkou a třemi dětmi – našimi kamarády – zahynul v plynové komoře koncentračního tábora.
Prošli jsme se po Sezimově náměstí a nyní povede ulice Třebízského na hlavní – Husovo náměstí. Hned vedle rohového domu s již zmíněným hokynářstvím bulharské rodiny, měl řeznictví a uzenářství Alfons Vítek. Jemu se říkalo „Ála“ Vítek (v Polné byl ještě jeden řezník jménem Vítek) a obchod byl všeobecně znám jako „Na Schůdkách“. Ty tam jsou ostatně dodnes v nezměněné podobě. S ním sousedil obchod pana Biče. Vykupoval a ve vápně konzervoval vejce, obchodoval i s lihovinami a pro děti měl v krámě také čokoládu – i bílou a růžovou – a další cukrovinky. Kupovávali jsme u něj „křapky“, tj. vejce s naklepnutou skořápkou velmi levně. Pokud mě paměť neklame, bylo jich snad pět za korunu. Dům vedle Bičových patřil sodovkáři Markovi, který svoje sifony a limonády vyráběl v objektu ve dvoře a prodával v prodejně v ulici.
Časem se z Rakouska do Polné přistěhovala rodina Birkeových, která si prodejnu pronajala a zřídila si tu obchod zbožím smíšeným. Vydržela tu do konce války, pak se z Polné odstěhovala. Manželé Birkeovi byli poznamenaní častými styky s německými úřady a místní občané je považovali za kolaboranty, což jim dávali důrazně znát. Říkalo se ale také, že zachránili mnoho polenských lidí před gestapem, protože měli díky svým stykům časté a nové informace. Po válce dokonce probíhal s Birkeovou lidový soud v Kutné Hoře, ale několik občanů dosvědčilo, že jim od potíží s německými úřady skutečně pomohla a zabránila tak eventuálnímu zatčení. Po propuštění odešla s manželem do Vídně. Jenomže, kdo dnes ví, jak to všechno vlastně bylo?
Nad Markovými měl dům pekař Půža, který, kromě jiného, pekl nejlepší bílý chléb, jaký jsem ve svém životě jedla, a který prodávala vždy příjemná paní Půžová. Nad tímto obchodem měl sklenářství pan Vencelides. Později zde byla trafika pana Neuwirtha, občana, který dokázal svoje životní poznatky a zkušenosti sdělovat čtenářům nebo posluchačům v řeči vázané. Rýmy mu přicházely samy, i když byly naivní a úsměvné.
Malý sousední domek, jediný v ulici, zůstal bez obchodu. Zato hned vedle byl dům Třeských, kde měl majitel zavedené řeznictví a uzenářství. Byla zde taky hospoda. I když se zde za ty roky vystřídalo mnoho majitelů a provozovatelů, její jméno „Parlament“ zůstalo dodnes zachováno. Kdo ví, kdo ji tak pojmenoval! A proč?
Další dům směrem k náměstí byl Musilův železářský obchod. V paměti mi zůstaly dveře, kterými se ze soukromých prostor vstupovalo do krámu. Byly na nich světlé závěsy s naaplikovanými tmavými vlaštovkami nepravidelně rozmístěnými, které celkem nevlídné prostředí mezi železem příjemně ozvláštňovaly. A já jsem celé dětství toužila po tom, abychom takové závěsy měli i doma. Marně. Později převzal železářský obchod pan Eliáš, který se sem přistěhoval. Po jeho odchodu z Polné zde byla zřízena prodejna obuvi.
Ovšem pro děti byl v Třebízského ulici tenkrát nejzajímavější dům s Hazukovou cukrárnou. Pan Hazuka, vážný štíhlý muž, vyráběl se svými tovaryši a učni zákusky, které neměly široko daleko konkurenci. Sněhové indiánky polité čokoládou, na které často vzpomínal i spisovatel Bohumil Hrabal, šlehačkové vanilky, máslové dorty, ořechové bábovičky a další bohatý sortiment z cukru. A kvalita odpovídala nabídce, ořechové bylo plněno ořechy, máslové bylo z másla, zkrátka nic nebylo ošizeno, stejně jako báječná zmrzlina, kterou s ostatním zbožím prodávala stále usměvavá paní Hazuková, na rozdíl od svého subtilního manžela, žena junonské postavy.
Mezi cukrárnou a Hladíkovou filiálkou se nacházelo malé nožířství pana Neubauera, nenápadného člověka. Pamatuji se na něj z kostelní hudby. Na kůru hrával na příčnou flétnu.
Hladíkova filiálka zásobovala všechny občany převážně potravinami; a také se zde stavovali, zvláště v zimě, dělníci pracující venku – kočí, kteří přijeli s povozy z okolí, a taky místní metař Vincek Zelinger s manželkou „Helenkou“. Dávali si panáka nejlevnější kořalky pro zahřátí, jen Zelingrovi si dávali „klofku“. O Vinckovi se šeptalo, že on zabil Anežku Hrůzovou, ale důkazy nebyly.
A pak už zbývaly do konce ulice jen dva domy. V prvním měl opravnu a prodejnu hodinář Jägr a byl zde i sklenář Havlíček. Později jeho provozovnu převzal pan Barcal, který ale za čas přesídlil do domu na severní straně Husova náměstí. Poslední dům v Třebízského ulici patřil panu Halíkovi. Byla zde ponurá prodejna galanterního zboží, prádla a látek.
Rohový dům, už vlastně na náměstí, patřil Hladíkům. To byl velký obchod smíšeným a koloniálním zbožím a železářství. Dům i jeho okolí vonělo stále praženou kávou. Pražírna byla umístěna ve dvoře a těkavý produkt se odtud rozléval do širokého okolí. Kolem tohoto roháku vedla silnice směrem k Poděbradově ulici, kde bydlel pan Němec, který v zastoupení výrobních závodů nabízel textil maloobchodníkům jako obchodní cestující – dnes by se řeklo cizím slovem „dealer“.
Přes silnici na protějším rohu stál hostinec „U Culků“. Ve staré, tenkrát udržované historické budově, zmiňované už v 15. století za krále Jiřího z Poděbrad a jeho syna Viktorina z Kunštátu, který Polnou držel a tento dům dal vystavět, byl hostinec snad od založení. V domě zůstaly zachovány klenuté stropy a po staletí byly udržovány lunety s výzdobou erbů pánů, v jejichž majetku Polná bývala, i s vysvětlivkami psanými na stěnách. V přízemí domu „U Rytířů“, jak se hostinec také nazýval, si zařídil drogerii pan Jírů, poté, co se oženil s dcerou hostinského Culky. V domě bývaly celé roky pronajímány pokoje letním hostům, bývala zde výborná, vyhlášená restaurace a dost velký sál, ve kterém se mohly pořádat i nedělní odpolední dýchánky spojené s tancem. Nyní již dům svému poslání neslouží.
Ve vedlejším „Bakalářském domě“ našel prodejnu řezník Lang. Do krámu se vcházelo z průjezdu domu. Na sousední budově je dodnes umístěna pamětní deska, připomínající pobyt české spisovatelky Boženy Němcové v Polné. Před válkou a znárodněním patřil dům rodině Wollmannově. Byla zde prodejna bot, které se ve Wollmannově dílně vyráběly, často i na zakázku dle přání zákazníka. Vedlejší dům měl dvě prodejny. Obchod pana Hlaváče, kterému se říkalo „správce“ (a paní Hlaváčové paní „správcová“), byl specializován na prodej zemědělských strojů. Druhý obchod – velké papírnictví pana Melouna – zásoboval skoro všechna polenská školní dítka.
Podél tohoto domu vedla tzv. „Pivovarská“ ulička. Na jejím druhém nároží bývala hospoda „U Koně“, která měla tu koňskou hlavu vymalovanou na firemním štítě. Ve třicátých letech koupila tento dům rodina Hladíkova, v přízemí vybudovala na tehdejší dobu pěkný moderní obchod se zbožím smíšeným, koloniálním a železářským a s benzinovým čerpadlem před domem. Starý Hladíkův dům zakoupilo město a na jeho místě postavilo v roce 1933 dvoupatrovou budovu pro Městskou spořitelnu i s byty pro její zaměstnance a další polenské občany. Své sídlo zde měla také četnická stanice a nějaký čas i Berní úřad.
Na Husově náměstí, v domě čp. 44, kde ještě před krátkým časem bylo zdravotní středisko, fungoval obchod se smíšeným zbožím pana Kracíka, který dům také vlastnil. Polenští ho znali jako Fricka. Byl to obětavý člověk, který neúnavně pracoval v kulturním dění ve městě, nadšený ochotník a sokol. Po německé okupaci byl pro svoji veřejnou činnost v roce 1942 zatčen. Hlavním proviněním však bylo, že ukrýval ilegálně žijící osobu. Byl internován v Drážďanech a 9. září 1943 popraven v Praze na Pankráci.
Sousední hospoda „U Hanusů“ byla vyhledávaná; obsluhovaly zde dvě hezké Hanusovy dcery. Ve stejném domě se nacházel i obchod obuvi, který vlastnila slečna Vomelová, a živil se zde také pan Vespalec s prodejnou a opravnou elektrospotřebičů.
Ve vedlejším domě „U Klusáčků“ byl obchod Hercíkových. Zelenina, mléčné výrobky, drobné cukrovinky. Obsluhovala zde vždy usměvavá, růžolící paní Hercíková. Chodívali jsme sem na jogurt, který byl tehdy ve skleničkách s pořádnou porcí dobrého džemu pod hliníkovým víčkem a s vynikající chutí. Mléko se tehdy nalévalo z konví do přinesených bandasek nebo džbánků, na tvaroh jsme si nosili také nádoby. Igelit byl ještě absolutně neznámý. To byl poslední obchod před restaurací „U Slovana“.
Tato restaurace patřila právovárečným měšťanům, stejně jako pivovar. Měla také svoje „štamgasty“, hráli zde karty, u piva přetřásali politické i místní zajímavosti. Nepamatuji se, že by se tu byl tenkrát někdo opil, že by vyvolal výtržnost. Hosté byli mimořádně ukáznění. V přízemí byl umístěn lokál s klenutým stropem, v místě setkání žeber klenutí podepřený pískovcovým válcovitým sloupem zažloutlým od nikotinu, a chráněným památkáři. Byla zde restaurace s výbornou kuchyní. V prvním patře se nacházel sál s galerií, kde se pořádaly plesy, taneční hodiny, nejrůznější besídky a akademie, schůze spolků, promítaly se tu i filmy. Byla tam také umístěna promítací kabina. Na plátno se promítalo zezadu; neklamným znamením, že bude brzy zahájeno promítání, bylo namáčení plátna mokrou houbou (v sále všichni viděli podle tahů houby a ztmavlé plochy plátna, jak práce pokračuje, ale promítače za plátnem ze sálu vidět nemohli). Někdy promítal hodinář Jägr, s jehož dcerou jsem tenkrát kamarádila, a ten nám umožnil chodit zdarma za plátno, občas i na nepřístupné filmy. Domy byly přes jeviště tenkrát propojeny. Jeviště se šatnami pro herce i depositář ochotnického majetku se nalézaly ve vedlejším Klusáčkově domě. Jeviště i šatny sloužily však nejen ochotníkům. Při plesech zde sedávali hudebníci, konaly se zde i sokolské šibřinky s náročnou výzdobou, kterou vyráběli pořadatelé zdarma. Vedle tohoto hlavního sálu byla v prvním patře ještě další místnost zvaná „Beseda“. Zde byla zřizována šatna pro příchozí a často připravený bufet s občerstvením. Za domem v zahradě byla ještě zahradní restaurace s krytým kuželníkem. Pod vzrostlými listnáči se tu v létě ve stínu dobře povídalo, děti se zde proháněly, muži se věnovali kuželkám. A celý ten podnik vedla paní Motyčková se svými dcerami. Později převzala starost na svá bedra jedna z jejich dcer Boženka, provdaná Pátková.
Mezi popsanou restaurací a radnicí byl jediný dům, který neměl prodejnu, a to dům Losenických. Prodejnu zde zřídila polenská mlékárna teprve někdy ve čtyřicátých letech.
Vedle radnice stál z jedné strany rohu dům s prodejnou masa. Majitelem byl řezník Mrňák. Ve druhém rohovém domě prodejna nebyla. Sídlila zde však pojišťovna Slavie.
S tímto domem sousedil bezprostředně obchod Karla Vítka, řečeného „Hulán“. Ve stejném domě fungovala do přestěhování drogerie pana Jírů, o němž jsem se již zmínila v souvislosti s domem „U Rytířů“ („U Culků“).
Blok domů na horní straně náměstí protínala silnice, ve výšce asi 1. patra uzavřená dvěma oblouky brány. Oblouky vadily při průjezdu větších nákladních aut, a tak byly počátkem šedesátých let strženy.
Na rohu byla další hospoda, kterou vedl pan Motyčka. Sem se chodil hrát kulečník. V domě se nacházel také obchod sedláře Filipenského, který pak celý objekt zakoupil.
Na protějším rohu brány byl obchod s potravinami a koloniálem pana Kulicha. Měl velký výběr čaje a kávy. Po jeho nečekané tragické smrti se do uvolněného krámu přestěhovala se svým obchodem mléka a mléčných výrobků paní Fialová. Dosud prodávala v úplně malém krámku se vchodem z uzounkého chodníku vedle silnice v „Horní bráně“.
Třetí velký pohostinský podnik na náměstí byl hotel a restaurace „U Zlaté hvězdy“, často nazývaný prostě „Hvězda“. A stejně jako „U Culků“ byl hotel celé léto obydlen „lufťáky“ z velkých měst, kteří zůstávali Polné dlouhé roky věrni nejen pro Polnou, kde se jim líbila hlavně příroda a prostředí, ale také kvůli cenám. Velkou zásluhu měli i majitelé hotelů svými perfektními a levnými službami, i svým přátelským vystupováním a pozorností k potřebám hostů. U „Hvězdy“ se stal po paní Eisové hotelierem pan Koutný s pomalu narůstajícím bříškem, na němž se houpal silný zlatý řetěz od kapesních hodinek; myslím, že měl i těžké masivní prsteny. O hosty pečoval nejen prostřednictvím personálu, ale v čase potřeby obsluhoval v restauraci i osobně; nic nenechával náhodě a bez dozoru. Byl to hotelier starého ražení. K hotelu patřila také zahradní restaurace, umístěná na Vítkově zahradě ve Varhánkově ulici, tudíž až za silnicí. Zde byl vybudován parket pro tanec a občerstvení zajišťoval provizorní bufet.
Do horního rohu na této straně náměstí se vešel už jen dům pana Chlebečka s obchodem smíšeným zbožím. Druhou stranu tvořil dům řezníka Procházky, říkalo se tu i „V rohu“. Jeho uzenářské výrobky byly stejně kvalitní a vyhlášené v širokém okolí, jako cukrářské výrobky pana Hazuky. Zvláště Procházkova šunka a párky se vozily po celá léta až do Prahy. Pan Procházka měl svoji prodejnu i v dnešním Havlíčkově Brodě. Vedle obchodu měl malou vinárničku, kde prodával místní „honoraci“ specielní svačinky – šunku, teplé párky nebo tzv. nářez zároveň s vínem na zapití. Část domu pronajímal po mnoho let polenskému poštovnímu úřadu.
V sousedním domě, který patřil MUDr. Michálkovi, obchod nebyl, lékař zde měl pouze svoji ordinaci.
Pátým řezníkem „na rynku“ byl pan Kubíček. Ten byl v Polné rovněž považován za výborného výrobce masných specialit. S prodejnou bylo spojeno i pohostinství, kam se uchylovala nejširší polenská i venkovská veřejnost na „gáblík“, i na něco pro zahřátí.
S řeznictvím sousedila lékárna „U Černého orla“. Byla výborně zařízena nejen nábytkem, ale i všemi ostatními předměty, takže když se později interiér modernizoval, byl všechen její historický inventář včetně nábytku a lékárenských nádob přemístěn jako ucelený exponát do polenského muzea, kde je znalci stále obdivován. Dokumentuje a podává ucelený obraz dřívější lékárenské péče.
A pak následoval znovu dům lékaře, MUDr. Tureckého. V něm byl, kromě jeho ordinace, obchod s metrovým textilem rodiny Dürheimovy, která patřila mezi polenskou židovskou komunitu, čítající v té době něco přes 80 členů. Také tato rodina, i s našimi dvěma kamarádkami, ztratila život v koncentračním táboře. Po jejich zatčení pracoval v obchodě pan Hlávka. Po skončení války zde opravoval elektrospotřebiče pan Cihlář.
V sousedním Pavlíčkově domě byly dvě prodejny. Jedna se zbožím smíšeným, ve druhé se prodávala jízdní kola a hospodářské stroje. Vedli je dva bratři Pavlíčkové. Po konfiskaci prodejen a zboží komunistickým režimem po roce 1948 si jeden z Pavlíčků část svého zboží uschoval. Byl zatčen a odsouzen na 20 let těžkého žaláře za „okrádání republiky“.
Vedlejší dům „U Gilbertů“ vlastnila paní Kovářová. Zabývala se prodejem prádla, pletařského zboží, lehké konfekce i metráže. Nad obchodem zůstal v omítce čitelný nápis s firmou „Gilbert“. Z domu pocházel Ing. dr. Rudolf Gilbert, profesor na grafické škole v Praze, světově uznávaný soudní znalec v oboru filatelie a velký přítel muzejníka Břetislava Rérycha.
I na sousedním domě byla firma v omítce. Zde měl svoje tikavé království hodinář Gross. Snad všechny hodiny, které nabízel k prodeji, rytmicky tikaly stejně jako ty, které opravoval. Kromě všech hodin a hodinek měl ale v obchodě, hned za vchodem, velké akvárium se zlatými rybičkami, velkými závojnatkami a dalšími pestře vybarvenými rybičkami. Pohled na ně očaroval děti. Nejen ty, které byly s rodiči v obchodě, ale i nás, které jsme, s nosem na skle dveří, život v akváriu tak hltavě pozorovaly.
Vedlejší dům patřil Občanské záložně. Úřední místnosti tohoto pátého peněžního ústavu v Polné se nacházely v prvním patře domu. Záložnu vedl pan Mikší. V přízemí měla obchod paní Burešová. Se svými dvěma dcerami zde prodávala textil. Pak si v místnostech zařídila obchod slečna Koumarová, později provdaná Erhartová; prodávala vlnu, přízi a galanterní zboží.
Následovala hlavní prodejna Lidového konzumu, kde kromě potravin se prodávalo i uhlí v malém – do pytle. V prvním patře sídlila Lidová záložna s vedoucím panem Zacharníkem. V přízemí se nalézal i obchod pana Doška, opět s textilem.
V poměrně prostorném Dušátkově obchodě se u pultu vlevo prodávaly potraviny, u pultu vpravo cigarety, tabák a noviny. Byl zde velkoobchod, který tabákovými výrobky zásoboval menší trafiky ve městě i v okolí. Po zrušení této prodejny se zde pekly oplatky. Ještě později se zde vystřídalo železářství s textilem.
Dům Dušátkův sousedil s tiskárnou pana Zapletala. V tiskařské dílně se tisklo všechno možné – pozvánky, oznámení, letáky, plakáty, brožury a knížky. Kromě toho zde byla prodejna s knihami a hudebninami. Zapletalovi se za protektorátu odstěhovali k synovi do Vysokého Mýta a tiskárnu i s obchodem převzal pan Pometlo. Později zde byla kancelář Uhelných skladů.
Další prodejnou, která voněla na dálku, bylo pekařství Nejedlých. Pan Nejedlý, jako jediný v Polné, vyráběl kromě běžného sortimentu slané, křupavé preclíky k pivu – ty pro tatínky – a nepřekonatelně sladké „brýle“ sypané krystalovým cukrem – ty pro děti. Paní Nejedlá mi zůstala v paměti jako šedivá, ale pohyblivá „myška“. Vždycky čisťounká, vlídná, usměvavá, s krajkovým límečkem a čepečkem. Dům později koupil sklenář Barcal, který zde provozoval sklenářskou živnost až do smrti.
O dům dál byl malý Peřinův obchod. Prodával, kromě potravin, pro děti zajímavý sortiment. „Bruscukr“, sladké dřevo, svatojánský chléb, pendrek, cukrkandl (to možná jediný ve městě), měl i drobné hračky, např. práskací kuličky, „čerty“, které skákaly po zemi, když se jimi škrtlo o kámen, kvákací plechové žabičky a podobné drobnosti pro radost dětem. Pan Peřina byl vážný pán, který trochu zadrhával v řeči a měl hezkou černovlasou a okatou manželku, která v obchodě občas pomáhala.
Poslední v této řadě domů byl komunistický konzum se stejným sortimentem, jako ostatní potravinářské obchody. Pod ním se ulice stáčela ke hřbitovu.
Hned za rohem měla hospodu starší slečna Bartáková, říkalo se zde „U Mérinky“. Měla prý nejlepší pivo z celé Polné, vychlazené akorát. Prý tím, že měla výborný sklep a dokonale v čistotě udržované pivní trubky.
Po projití školskou bránou hned v prvním domě u silnice jsme minuli zelinářskou prodejnu Vackovu. Po odbočení ze silnice směrem k rybníku Špačáku stála hospoda „U Chlubnů“, kterou vedli Beranovi. Na její zahradě se konávaly různé slavnosti. Mně z té doby utkvěly v paměti pochopitelně nejvíce dětské dny, plné radostných aktivit dětí.
A pak už silnice vedla jen ke hřbitovu a ven z města.
Zmíním se tedy o obchodech mimo náměstí.
Proti chlapecké škole byl obchod – pekařství a krupařství Novákových. Pod „Rabínským pláckem“ měl živnost a prodejnu pekař Jozl.
Největší koncentrace, dá se říci „minikrámků“, byla v ulici Horní brány. Zde měl svoje království vetešník Balcar, švadlena Milfeitová, pan Fryšer zde prodával textil. Byl to taky jeden ze členů zdejší židovské obce, který skončil svůj život za války, jako skoro všichni polenští židé. Bylo zde umístěno i Vinklerovo vetešnictví, Kastlova prodejna všech možných kartáčů, které sám vyráběl, bylo zde i hokynářství paní Škoudlinové, které později převzala paní Pešáková. Ta později získala prodejnu zeleniny na horním konci této řady obchůdků po zelinářce Bernardové. Byla to obdivuhodná žena, které chyběla jedna ruka a ona dokázala s pahýlem po amputaci připravit a naplnit sáček svým zbožím.
V této řadě obchůdků prodával provazník Bureš své výrobky, koňský řezník svoje párky a vuřty, stála tu i trafika. To byl tak zhruba výčet krámků na levé straně uličky.
Vpravo se nalézal obchod Kubů v domě „U Filipenských“ s nabídkou lihovin a kávy, měl zde prodejnu sedlář Filipenský, vedle prodával řezník Toman. S ním sousedil hokynář Niederle; jeho prodejnu později převzal pan Biňovec, který kromě smíšeného zboží zavedl i prodej nejrůznějšího nádobí a průmyslového zboží.
Za malou zahrádkou, která přerušovala souvislou řadu domů, byl obchod rodiny Subertovy. Paní prodávala metrový textil a pan Subert obchodoval s osivem. Také oni i se svými třemi dětmi zahynuli v plynové komoře.
Přes úzkou uličku na rohu u vjezdu na Karlovo náměstí (židovské město) měl obchod pekař Náhlík. Na protějším rohu byl obchod klempíře a instalatéra pana Koudely, který zde prodával svoje výrobky. Jeho paní obchodovala též. Dle přání zákazníků, zvláště venkovských, zprostředkovávala výbavy do domácností většině bohatých venkovských nevěst. Pak už zde fungoval jen obchod Bartákův, kde se kupovaly výrobky z jeho cementárny.
Dál už žádné obchody nebyly, takže unavený chodec by se mohl zastavit k občerstvení v blízkém Linhartově hostinci, odkud by oknem mohl vidět na protější straně křižovatky Fišarův obchod smíšeným zbožím a Vlachovo řeznictví. Kdo se pak vydal po levé straně ulice Palackého, minul Neuwirthovo pekařství, prošel kolem obchodu, kde své výpěstky nabízel zahradník Langmichl. Byl zde i smíšený obchod paní Hlávkové.
Vpravo nad Linhartovou hospodou měl živnost a obchod pekař Vítek a následovala hospoda „U Králů“. Měl zde výrobnu také cukrář Šotola. A konec města byl u zájezdní hospody „Na Krajzontě“.
Zbývá ještě vzpomenout na Varhánkovu ulici, kde měl obchod koňský řezník Sedlák a směrem ke hřbitovu se nacházelo velké zahradnictví pana Radouše.
Když už vzpomínám na tyhle staré časy, připomínám si, jak byly tenkrát obchody zajištěny proti pobertům. Ty starší měly dvoukřídlé dřevěné dveře jištěné kovovou petlicí a masivním visacím zámkem. Po otevření jsme viděli obě půlky dveří vyzdobené reklamou, a to nejen majitele obchodu, ale i dodavatelů, kteří reklamní předměty posílali zároveň se zbožím. Výkladní skříně byly dlouho proti dnešním skromňoučké, malé. Modernější obchody byly vybaveny plechovými stahovacími roletami. Ty byly na dolním konci opatřeny takovým očkem, do nějž se zasunul háček na delší dřevěné rukojeti a roleta se s velkým lomozem stáhla až k podlaze. Zamykala se asi uprostřed své výšky zámkem krytým plechovou ochranou. Ještě modernější rolety už nebyly plechové, jednalo se o masivní kovové pletivo z velkých ok, které se také rolovalo.
A firemní tabule nad krámy informovaly veřejnost o předmětu obchodování i o jménu a příjmení majitele. Bylo to tak přehlednější a pro zákazníka jednodušší.
Moje vzpomínky jsou starší než 70 let. Možná jsem nenapsala všechno přesně, i když jsem si svoje vzpomínání osvěžovala dotazy a besedami s těmi, kteří jsou ještě mezi námi a byli tenkrát taky mladí. A všichni se podivujeme nad množstvím obchodů, kterými se živilo v tak malém městě tolik rodin. Byla to jiná doba, nároky na životní pohodlí byly nepoměrně menší a lidé skromnější.
A tak prosím o shovívavost, jestli jsem uvedla nějakou nepřesnost. Šlo mi o přibližný obrázek tehdejší Polné pro současnou mladou polenskou generaci. Pro naprosto přesná, historicky doložitelná fakta z této oblasti se těžko získávají doklady.

Poznámka redakce sborníku Polensko:
Přehled obchodů v Polné z doby přibližně před 70 lety sepsaný Jaroslavou Hajnovou jsme porovnávali jednak s dobovými fotografiemi, jednak s informacemi v Lexikonu živností z roku 1925, obchodními doklady a účty a také s reklamou v dobovém tisku. Soupis je shodný a na údaje uvedené autorkou se lze spolehnout. Z hlediska vlastivědného bádání považujeme příspěvek za hodnotný.

Autor: Jaroslava Hajnová

Zpět na seznam článků



Komentáře:

Jméno:  
E-mail:  

Kontrola (napište číslem 3x10):


Fatal error: Uncaught Error: Call to undefined function mysql_result() in /www/doc/www.kzhp.cz/www/komentare/komentare.php:44 Stack trace: #0 /www/doc/www.kzhp.cz/www/index.php(217): include() #1 {main} thrown in /www/doc/www.kzhp.cz/www/komentare/komentare.php on line 44