Rok 1945 a rumunská armáda v Polné (Filip Plašil)

S neodvratně se blížícím koncem druhé světové války se obyvatelé východní části Československa stávali stále častěji svědky masivních přesunů vojsk. Průběh byl vždy podobný – místem se prohnaly rychle ustupující složky německé armády a v zápětí dorazila první linie sovětského vojska, která se často srazila se zbytky nacistických oddílů. První sled spojenecké armády se však alespoň na Vysočině nezdržoval v místě dlouho, neboť jeho cílem nebyla ČSR, ale jádro Třetí říše. Sovětské vojáky tak brzy vystřídali příslušníci rumunské armády, jež měli za úkol eliminovat zbytkový odpor a vyčistit oblast od pozůstatků německé branné moci. Důvěru obyvatelstva k Rumunům však v žádném případě nelze označit za přílišnou – vždyť ještě v roce 1944 stál rumunský stát po boku Německa a jeho vojáci bojovali na východní frontě proti sovětským silám; o věrnosti Rumunska Třetí říši vypovídá i skutečnost, že jako jediný spojenec zaútočilo společně s Německem na SSSR již 22. června 1941.
Na československém území bojovaly od 18. prosince 1944, kdy překročil hranice 90. pěší pluk, v rámci 2. ukrajinského frontu svazky 1. a 4. rumunské armády (velitelé sbor. gen. Vasile Atanasiu a sbor. gen. Nicolae Dăscălescu). Nutno však zmínit ještě 1. rumunskou dobrovolnickou divizi, která zasáhla do bojů na Slovensku počátkem ledna 1945. Celkem se jednalo o 17 divizí, letecký sbor, 2. tankový pluk a další útvary, dohromady 248 430 vojáků.(1) Do konce války osvobodili rumunští vojáci 1722 československých obcí, z toho 31 měst, a zajali 16–20 tisíc Němců.(2) Jejich ztráty se v literatuře uvádí mezi 55–67 tisíci padlých a raněných.(3) Pohyb obou zmíněných armád se zastavil kolem 12. května 1945, a sice v případě 1. armády v prostoru Humpolec-Štoky-Šlapanov, 4. armáda pak postoupila více severněji přes Odranec do prostoru Ždírec-Vepřová.
Do akcí na území Polenska zasáhly po 9. květnu 1945 oddíly 2. horské divize (4. a 5. pluk horské pěchoty, 2. pluk horského dělostřelectva a 38. ženijní pluk – na konci bojů celkem 6749 mužů, velitel brig. gen. Constantin Iordăchescu (1893–1950), která se do Polné dostala rychlým přesunem od Ostrova nad Oslavou, a 3. horské divize (3. a 6. pluk horské pěchoty, 3. pluk horského dělostřelectva a 39. ženijní pluk – celkem při skončení bojů 7455 mužů, velitel div. gen. Pompei Demetrescu (1893–1953),(4) jenž se přesunula z Bohdalova. Zmíněná tělesa byla dislokována především v prostoru obcí Věžnice-Polná-Dobroutov-Dobronín. Od 13. května až do června sídlilo velitelství 2. divize ve Věžnicích (okres Havlíčkův Brod), velitelství 3. divize pak v Dobroníně. Výčet však není úplný, neboť dle dobových záznamů vyplývá, že přímo v nejbližším okolí Polné se pohyboval ještě 36. pluk protitankového dělostřelectva (mimodivizní, podřízen přímo velitelství 1. armády), na jehož vojáky se dodnes zachovala řada stížností. Celkově se odhaduje síla vojska v samotné Polné na 2000 vojáků a přes 1000 koní, okolní obce nepočítaje. Počty však poněkud znesnadňuje zpráva, že 19. května část Rumunů odjela. O počtu rumunských vojáků se nám vůbec zachovalo minimální množství zpráv; pouze kpt. Ing. Karel Sázavský hlásil ubytování 40 důstojníků a 700 vojáků v prostoru za Barborou.
První rumunské jednotky dorazily do Polné v sobotu 12. května 1945, při čemž je nutno podotknout, že již předchozího dne, tj. 11. května, zajišťoval ve městě prostory rumunský ubytovací oddíl. Vztah obyvatelstva k rumunskému vojsku a celkovou náladu velmi dobře vystihuje lakonická poznámka P. ThDr. Jana Poříckého, člena RNV v Polné: „Přijeli Rumuni. Otrhaní. Nelze se s nimi dohovořiti, leda trochu němčinou. Brzy se rozkřiklo, že kradou. Nové zakopávání a schovávání.“(5) Podobně neoplývala radostí ani městská kronikářka a poštmistrová Karolina Tesařová: „Nejvýš nepříjemným zjištěním – někteří rum. vojáci chovali se příliš shovívavě k Němcům.“(6) Stav společenského ovzduší navíc příliš nezklidňovala občasná střelba a zajisté také množství nehlášených zbraní, nacházejících se prakticky v každé domácnosti (Národní výbor v Polné odevzdal 18. června 1945 posádkovému velitelství v Havlíčkově Brodě 6 kulometů, 32 automatických pistolí, 280 pušek a 40 beden s náboji, což zdaleka nepostihuje počet zbraní nelegálně držených soukromými osobami v některých případech dodnes).
Již 13. května směřovaly na místní vojenské velitelství rumunských oddílů v chlapecké škole první stížnosti. Toho dne došlo k nedorozumění se skupinou rumunských vojínů, jež si kladli neoprávněné nároky na množství zásob; celou věc uklidnil přísnou domluvou člen RNV Josef Forstner, ovládající rumunštinu. Stejného dne dokázali rumunští vojáci též blíže nespecifikovaným způsobem znečistit městský vodovod a podle zpráv navíc pomáhali německým zajatcům v přestrojování do civilních oděvů. Stížnosti docházely také z Dobroutova, kde byl rozložen 6. pluk horské pěchoty pod velením majora Victora Cristey. Dne 14. května vypověděl do protokolu dobroutovský občan Karel Pařík, že nalezl ve struze asi 300 kg zkaženého a silně zapáchajícího hovězího masa, které odhodili rumunští vojáci. Tito v zápětí rekvírovali živý skot a prasata. Podle další dobroutovské obyvatelky Vaňkové zabíjeli rumunští vojáci domácí zvířectvo a rabovali zásoby. Celkově vzato si jednotliví příslušníci rumunské armády se zásobovacími směrnicemi příliš starostí nedělali a rekvírovali bez povolení vskutku leccos, o čemž vypovídá i hlášení škpt. Václava Kouklíka z RNV v Polné: „Rumunská armáda působí jak veřejnému tak i soukromému hospodářství nezměrné škody. Se všech stran docházejí nám stížnosti na ně, že sečou pole ke krmení dobytka a koní. Všechny zákroky v tomto směru byly bez výsledku. V pivovaře vypustili 15 hl piva do kanálu svévolně.“ Závažným problémem se stalo plošné spásání luk i polností: „Přes jeden tisíc koní pase se na polích u reservoiru městského vodovodu. Tyto koně posbírali Rumuni v okolí a jimi spásají naše obilí.“(7) Úroda tak byla rychle likvidována ke značné nelibosti majitelů polních pozemků i národních výborů. Přese všechny domluvy a pokusy o nápravu rázné i méně rázné se nepodařilo tento problém odstranit až do odjezdu Rumunů z Polné. Dá se říci, že škody tímto způsobem napáchané vznikaly zčásti zbytečně, neboť zvýšenou spotřebu krmiva vyvolávali vojáci sami neúměrnými rekvizicemi koní (k jednomu vozu byli zapřaženi i více než 2 koně). Kromě krmiva pro koně vyžadovalo vojsko přirozeně i proviant k zaopatření vojáků – proto bylo veliteli III. divize horského dělostřelectva přiděleno dle příkazu předsedy MNV Jindřicha Pešáka 2000 kg mouky na pečení chleba, kterou dodali celkem tři polenští pekaři.(8) Zásobování ubytovaného rumunského vojska bylo zapříčiněním špatné organizace řešeno několikrát, starost padla vždy na polenský RNV. Ten také prostřednictvím Jindřicha Pešáka dojednával nápravu u oblastního velitele rumunské armády v Jihlavě. Díky tomuto zásahu bylo například nařízeno pást koně pouze ve vyhrazených lokalitách za celkovou náhradu 300 000,- Kčs.(9) Škody způsobené spásáním však nakonec byly zmírněny mimořádně příznivým počasím, neboť na zničených polích stačilo obilí vyrůst do žní znovu.
Dne 22. května bylo již poněkolikáté stěžováno na střelbu vojáků po lesní i polní zvěři a lovení ryb granáty za stálého ohrožování života. Podobně vyznělo i hlášení šstrážm. Josefa Balliše a šstrážm. Karla Adamce ze Stanice Národní bezpečnostní stráže v Polné,(10) kteří v Březině narazili na skupiny vojáků používajících k lovení zvěře a ptactva vojenských pušek. Stejného dne plenili rumunští vojáci pole polenského řezníka Josefa Kubíčka. Dne 26. května hlásil posádkový dozorčí důstojník kpt. pěch. Ing. Kozák, že den předtím bylo zakročeno za pomoci rumunské policie na žádost Antonína Jaroše a Ludvíka Klusáčka proti rumunským vojákům, kteří působili škody na jeteli a jařinách. Dne 1. června se dostavil na národní výbor Josef Smejkal z Polné a ohlásil další podivný incident, plně objasňující vztah rumunských vojáků k zásobám. Na jeho poli se pásl kůň. Za Smejkalem přišel neznámý rumunský voják a nabídl mu, aby si koně vzal. Smejkal návrh odmítl s tím, že nemá co dát žrát ani svým krávám, natož pak koni. Voják odvětil, že tento kůň „není od jejich části“, a že ho tedy zastřelí. Namířil na něj pušku, zastřelil jej a tělo nechal ležet na poli.(11) Až humorně působí hlášení posádkového dozorčího důstojníka por. JUDr. Jana Pochobradského z 8. června 1945, že Rumuni ničí pasením pole raných brambor (!). Ve městě se vojáci zařídili také po svém: „Rumuni se v některých ulicích zařizují zcela po tábornicku. Vaří si tam i drůbež, hlavně kačeny, jež však pohřešují naše hospodyně a rodiny.“(12) Z hlášení posádkového dozorčího důstojníka Josefa Šímy z 11. – 12. června vysvítá i poškozování lesů: zástupce lesní správy v Polné si stěžoval, že rumunští vojáci odebrali bez řádných poukazů již asi 200 m3 dřeva a že zákroky hajných jsou naprosto ignorovány. Po předání rumunské vojenské policii byla věc vyřízena s tím, že rumunští důstojníci projevili ochotu dříví zaplatit. Důstojným zakončením odstavce bude zajisté hlášení z 5. a 6. června kpt. Ing. Karla Sázavského: „Občan Jaroš od Velké cihelny odháněl Rumuny z pole, ti jej zajali a zavřeli v Dobroníně do chlívku.“(13)
Že při pobytu vojska dochází ke škodám, a mnohdy i značným, je nepsaným pravidlem. Nicméně málokdy se počítá se škodami spáchanými z nedbalosti, které často zanechávají horší následky než úmyslné ničení a rabování. Dne 15. května 1945, tedy pouhé tři dny po příchodu rumunských jednotek do Polné, se kolem 4. hodiny odpoledne ozvaly krátce za sebou dva výbuchy od stodoly Saláškova statku na Vývoze, tedy v dnešní Jungmannově ulici. Rumunské vojsko stodolu zabralo jako sklad třaskavin a patrně při neopatrné manipulaci s některou z výbušnin došlo k jejímu výbuchu, který následně způsobil explozi veškerých dalších zde uložených. Druhá, daleko silnější detonace, vytloukla mnohá nedávno zasklená okna a poškodila několik domů v okolí stodoly, z nichž Vackův domek se stal neobyvatelným. Horší zjištění však následovalo při průzkumu stodoly samotné – výbuch zabil 15 zde se nacházejících vojáků a 2 důstojníky rumunské armády (podotýkám však, že počty zemřelých vojáků se v různých pramenech liší)(14) a na 40 dalších zranil. Lehká zranění ošetřil personál místního lazaretu, těžce ranění vojáci museli být transportováni do jihlavské nemocnice. Následujícího dne byli zabití vojáci po pravoslavném obřadu s vojenskými poctami pohřbeni na hřbitově sv. Kateřiny, část u zdi kostela, druhá část u jihozápadní zdi. Jako by neštěstí nebylo dost, ve stejný den, kdy byly do země spouštěny ostatky zabitých, se ve Varhánkově rybníce na Horním městě utopil rumunský voják Traian Stoica při plavení koně.(15)
Saláškova stodola nebyla však jedinou, jenž se stala „obětí“ rumunského vojska. Velitel Stanice NBS v Polné vrch. strážm. Zadina byl nucen hlásit národnímu výboru, že 5. června v 5.30 zapálili rumunští vojáci z nedbalosti děkanskou stodolu u silnice vedoucí z Polné do Hrbova, čímž děkanskému úřadu vznikla škoda 60 690 K. Svědci vypověděli, že v době vzniku požáru spali uvnitř dva vojáci. Poté, co byli vzbuzeni a upozorněni na oheň, se ho pokoušeli uhasit, nicméně neúspěšně. Poté, místo, aby celou věc oznámili, ujeli do města a k požáru se již nikdo nehlásil.(16) Nedbalost vojáků si vyžádala svoje škody i v okolních obcích, např. 21. května hlásila Věžnička hned dvakrát požár u Tomáše Smejkala v čp. 22, který zavinili rumunští vojáci vystřelováním světlic. Poprvé byla zapálena hranice otopného dříví a v poledních hodinách prorazila další světlice střechu a podpálila suchou píci. Požár byl díky místním dobrovolným hasičům lokalizován a škoda povstala minimální.(17) Téhož dne byly na Kateřinově nalezeny dva odjištěné granáty, které zde s největší pravděpodobností zanechali rumunští vojáci, jež se zde zdržovali. Toto hrubě nedbalostní jednání mohlo mít následky daleko závažnější.
Značná nedisciplinovanost rumunské armády ještě zvýšená pohybem na dobytém území cizího státu, kde se nacházelo hojně „válečné kořisti“, přímo způsobovala páchání trestné činnosti ve velkém. Velitelství již předem počítalo s budoucím problematickým chováním vojáků, pročež v obvodu II. divize působila hotovost rumunské vojenské policie pod velením npor. Aurela Chetraru, který v Polné i se svým mužstvem sídlil v budově pobočky banky Slavie. Dne 22. května vyslaná hlídka NBS ve Věžnici od předsedy tamějšího NV Josefa Škoudlila zjistila, že rumunští vojáci zde od 12. do 19. května 1945 spáchali nejméně 16 krádeží. Zhruba ve stejné době došlo i k prvnímu násilnému deliktu – 20. května hlásila Stanice NBS v Polné, že předchozího dne kolem 21.30 hodin přepadla skupina osmi ozbrojených rumunských vojáků českého rolníka Františka Wasserbauera na samotě Mastník u Brzkova. Násilím se dobývala do budovy a Wasserbauer jim nakonec otevřel, v domnění, že jde o vojáky rudé armády. Byl vojáky odzbrojen a odcizením přišel o 8000 Kčs, kapesní hodinky, 2 budíky, 4 páry bot a různé oděvní součásti, chovnou prasnici o hmotnosti 160 kg a 2 vepře o hmotnosti á 80 kg. Celková škoda činila asi 40 000 Kčs a byla nahrazena velitelstvím 2 rumunské divize, dislokované toho času z části v Pávově (Pfaffendorf). Banda byla dopadena až vyšetřovací skupinou, vedenou vrch. strážm. Zadinou z Polné, a s pomocí dvou ruských důstojníků zatčena v Pávově, kde již na ohni opékala ona ukradená prasata. Dle vyjádření velitele 2. rumunské divize měli být vojáci postaveni před vojenský soud.(18) Dne 1. června hlásil opět vrch. strážm. Zadina ze Stanice NBS v Polné, že 31. května kolem 17. hodiny byl na okresní silnici mezi Polnou a Věžničkou rumunskými vojáky náležejícími ke IIa baterii 36. dělostřeleckého pluku oloupen a zraněn Alois Štoček z Polné (který se nedávno vrátil z koncentračního tábora). Na místo se dostavil škpt. Václav Kouklík, strážm. Václav Tůma a čtyřčlenná hlídka rumunské policie. Zjištěno bylo následující: Štoček byl společně s polenskou občankou Jaroslavou Veselou (později Hajnovou) při vycházce kolem Březiny přepaden rumunským vojínem, který jej ohrožoval nožem. Při obraně mu Štoček nůž vyrazil z ruky a udeřil jej do obličeje. Získal tak čas, aby mohla J. Hajnová utéct a přivolat pomoc. Následně přiběhlo z lesa dalších několik rumunských vojáků, z nichž jeden držel Štočka v šachu namířenou puškou a ostatní ho bili pažbami. Nakonec byl oloupen o prsten a peněženku s obnosem 1500 Kčs. Při vyšetřování(19) vyšla najevo jména útočníků: voj. Bodea Gheophe, voj. Mereantu Arigorl, voj. Gulea Martin a voj. Tuca Ilie, všichni příslušející ke zmíněnému 36. dělostřeleckému pluku. Alois Štoček skončil s mnoha podlitinami v oblasti hlavy na ošetřovně prozatímní nemocnice ve Varhánkově ústavu.(20) Jedno z hlášení škpt. Václava Kouklíka postihlo i trestnou činnost Rumunů: „Vnikají do domů a odebírají věci tvrdíce, že to jsou byty Němců. Po jejich odchodu zbývá jenom pustý byt. Odebírají i nejnutnější věci“. Tyto případy dokumentuje i vykradení obchodu polenské živnostnice Novákové 24. května, téhož dne ohlásila vykradení bytu i Anna Dobrovolná. Během její asi dvouhodinové nepřítomnosti byly vypáčeny dveře a odcizeno rádio, plnící pera, břitva a jiné předměty. S největší pravděpodobností skončily kradené věci v úkrytu v areálu Amylonu, kde byly následně nalezeny a předány policejnímu veliteli npor. Chetraru. Obvinění vojáci tvrdili, že jde o kořist z Maďarska, ale samotný Chetraru nahlásil věc na velení baterie jako podezřelou.(21) Podobně 22. května byla nalezena skrýš s ukradenými svršky a rádiem. K lehkému obveselení přidávám i případ, jenž se stal přímo veliteli československých jednotek v Polné, škpt. Václavu Kouklíkovi – 11. června žádal Kouklík ze služebních důvodů o přidělení automobilu. Vůz značky Mercedes byl dodán 13. června, ještě téhož dne odpoledne však bylo Kouklíkovi auto ukradeno.
Polná se za času pobytu rumunských vojáků stala mimo jiné svědkem další vraždy. V době mezi desátou hodinou večerní 22. května a sedmou hodinou ranní 23. května 1945 byl neznámým pachatelem zavražděn třiadvacetiletý rumunský vojín Ion Vulpe, náležející k posádce tábořící na louce pod lesem Březinou. Nález mrtvoly nahlásil 23. května v 17.30 hodin hospodářský adjunkt v Amylonu Václav Marek. K případu se odebrali šstrážm. Josef Balliš a šstrážm. Ferdinand Čerstvý ze Stanice NBS v Polné a za nimi se vypravila také soudní komise ve složení předsedy RNV Jindřicha Pešáka, přednosty Okresního soudu v Polné JUDr. Jana Pochobradského, městského lékaře MUDr. Antonína Šafaříka, por. NBS Karla Fryše a tlumočníka Jaroslava Sedláčka. Mrtvý byl nalezen u stohu slámy na amylonském poli v katastru obce Polná sedící v podřepu, obličejem směrem do polí. Na mrtvole byla shledána smrtelná rána na hlavě, způsobená střelnou zbraní z bezprostřední blízkosti zezadu do týla. Tato způsobila rozdrcení horní části lebky a rozstříknutí mozkové tkáně do slámy. Osoba vojína byla napadena patrně nečekaně zezadu, aniž by se mohla bránit. U mrtvého byly nalezeny peníze a také hodinky. Celý případ vyšetřovali rumunští důstojníci sami a čeští aktéři případu mohli být přítomni pouze jako pozorovatelé, aniž jim bylo umožněno zasahovat do případu. Rumunská komise nejprve usoudila, že rána byla způsobena úderem tupým předmětem, a tedy, že vraždila civilní osoba. Jistý rumunský vojín z neznámých důvodů z vraždy obvinil přímo adjunkta Marka. Dne 24. května byla v dívčí škole provedena soudní pitva, která však úder vyloučila a potvrdila prvotní domněnku české soudní komise, tedy usmrcení střelnou zbraní. Toho dne byla mrtvola pohřbena na hřbitově sv. Kateřiny.(22) Během vyšetřování byl Rumuny zatčen též učitel Václav Prokůpek, zatčení se však ukázalo jako mylné. Vzhledem k neumožněnému vyšetřování české straně nedospělo šetření k žádným uspokojivým výsledkům a celá věc patrně vyzněla do prázdna.(23)
Značné počty vojáků přirozeně vyvolávaly těžkosti s jejich ubytováním. Již výše bylo zmíněno ubytování 700 vojáků a 40 důstojníků za kostelem sv. Barbory, vojenské tábory se nalézaly pod Amylonem, u městských jatek a „pod Kambušovými“, nicméně jako ubikace sloužily i budovy v jiných částech města, např. hospodářská škola na Horním městě, hotel Culka na náměstí, prázdná Sedlákova stodola na Podhoře, v budově chlapecké školy sídlilo kromě ubytovaných vojáků i místní vojenské velitelství, zabrána byla i budova dívčí školy, kde sídlil rumunský vojenský lazaret a posádkový lékař Dr. Diamandescu (který též vypomáhal MUDr. Antonínu Šafaříkovi v místním nouzovém lazaretu, umístěném v budově Kaplanky). Rumunští vojáci obsadili též kateřinovský kopec, kde v místě bývalé poustevny vydávala proviant polní kuchyně.(24) Důstojníci byli ubytováni většinou v soukromých bytech. Rumunská vojska se však nenacházela pouze v Polné, ale i okolních obcích a prostoru mezi nimi – velké soustředění vojska (horské dělostřelectvo) zažil Dobroutov, kam část Rumunů dorazila již večer 10. května a setrvala zde do 2. června. Při odchodu vojska zde byla pravoslavným popem sloužena slavnostní mše a příslušníci dobroutovské posádky na památku vztyčili na návsi velký březový kříž.(25) Vojáci tábořili i na Bratských loukách a ve Věžničce, další rumunská posádka se nacházela ve Věžnicích. S Rumuny se setkala též Zhoř – sem dorazili v sobotu 12. května v počtu zhruba 500 vojáků. Tři vyšší důstojníci a asi 15 vojáků se ubytovalo na faře. Ve Zhoři zůstali do druhého dne, kdy do podvečerních hodin odpočívali a poté se přesunuli do Polné. Podruhé navštívili rumunští vojáci Zhoř až těsně před odchodem do Rumunska – 11. června se v horním patře farní budovy měl ubytovat neznámý rumunský generál spolu se třemi důstojníky a přečkat zde dvě noci až do dojezdu ostatních jednotek z Polenska.(26) Za účelem opatřování potravin a především krmiva pro koně se však Rumuné pohybovali prakticky po celém území Polenska, podle svědectví zajížděli kosit jetel např. do Nadějova apod.
Ne všichni ubytovaní se chovali ke svým hostitelům příslušným způsobem, což někteří nesli s obtížemi. Kronikářka Karolina Tesařová se ke vzniklé situaci vyjádřila kulantně: „Někteří Rumuni vzbuzují oprávněnou nelibost těch, u nichž jsou ubytováni.“(27) Větší problémy však nastávaly kvůli množícím se případům, kdy si jednotliví vojáci hledali ubytování „na vlastní pěst“. Např. 21. května se k večeru vojáci dobývali do různých domů na Podhoře a v Židovském městě, odkud byli hlídkami odesíláni do chlapecké školy. Zákroky však byly marné, neboť následujícího dne zabírali Rumuni ve stejných místech byty znovu. Dne 26. května museli být dvakrát vyklízeni rumunští vojáci z bytu Josefa Libery z Polné čp. 812, neboť se uvnitř nacházelo šest malých dětí. Dne 5. června hlásil posádkový dozorčí důstojník Václav Prokůpek další otřesný případ. Ve 2.30 ráno se dobývali nejméně 2–3 neznámí vojáci (dle domnění Rumuni) do domu čp. 722 na Zápeklí. Zde bydlící Stanislav Nevlud nechtěl otevřít a ptal se, co rušitelé chtějí. Uslyšel jen slovo nůž, tedy jim přes dveře nabídl chleba. Na tento počin reagovali výhružkou „strelím“, načež skutečně vystřelili. Nevlud byl zasažen pod levým ramenem; střela poranila plíce a vyšla ven lopatkou. Zraněný vzbudil sousedy a za pomoci MUDr. Šafaříka byl dopraven do Varhánkova ústavu na ošetření. Jelikož venku stále vládla tma, nebylo možné tento čin Rumunům dokázat.
Ke kurióznímu incidentu došlo 11. června na pile Jindřicha Procházky, kde jistý rumunský motocyklista neustále projížděl dvorem a „každých pět minut vyžadoval otevírání a zavírání brány“.(28) Když majiteli pily došla trpělivost a odmítl dveře nadále otvírat, hrozil mu voják zastřelením, jestli nebude po jeho. Vzhledem k obrovskému množství výtržností, páchaných rumunskými vojáky, povolil RNV v Polné vyhláškou z 5. června 1945 civilnímu obyvatelstvu v případě vloupání či přepadení použít zbraně.(29)
Celkové chování rumunských vojáků na území Polenska z pohledu civilního obyvatelstva připomínalo spíše počínání lupičských tlup z 19. století než pravidelnou organizovanou armádu, nicméně ani spolupráce s československými jednotkami nevykazovala žádnou ochotu, naopak se mnoho rumunských vojáků sblížilo spíše s německými zajatci. Dne 22. května odpoledne byla do Věžnice vyslána hlídka šstrážm. Josefa Balliše a šstrážm. Karla Adamce ze Stanice NBS v Polné, aby zjistila škody napáchané prchajícím německým vojskem. Při prošetřování možnosti, že tam ubytovaní rumunští vojáci přijímají do svého tábora německé zajatce, kterým poskytují civilní oblečení a stravu, byli četníci velitelem místního rumunského útvaru pplk. Konstancou Andokem vykázáni a skutečně raději odešli, aby předešli násilnostem. Škpt. Kouklík podává následující zprávu: „Jejich smýšlení [Rumunů] je germanofilské. Nám vzali 5 německých zajatců, převlékli je do rumunských uniforem a zajeli do Kamenné, kde loupili byty českých lidí. Byty a statky německých občanů nechali na pokoji. Dnes v noci pokoušeli se dvakrát proniknout do tábora zajatců. Bylo po nich stříleno, načež utekli.“(30) Z hlášení posádkového dozorčího důstojníka z 25. května vyplývá, že po československé hlídce, zasahující proti rumunským polním škůdcům, bylo Rumuny stříleno. Střelbou ohrožovali rumunští vojáci české hlídky také předchozího dne. K nepříliš slavnému incidentu došlo také v Dobroutově. Do protokolu u Národního výboru v Dobroutově uvedli Josef Gregar, Petr Šturc, Jan Rosický, Bedřich Havlíček, Jan Havlíček a Ladislav Matějíček, všichni z obce Dobroutova, následující: jmenovaní byli 27. května ustanoveni na příkaz ruského důstojníka doprovázejícího cca 1000 německých zajatců jako hlídka zabezpečující klidný pochod. Když jejich služba skončila, vystřelili odcházejícím na pozdrav několik ran do vzduchu. Kdesi skrytí rumunští vojáci však střelbu zjevně špatně pochopili, neboť se domnívali, že se střílelo po nich. K hlídce se chovali hrubě a fyzicky ji napadali; nakonec i přes propuštění Čechů rumunským důstojníkem, kterému vše vysvětlili, byli tito skupinou 5–8 vojáků zbiti pažbami a klacky. Bedřichu Havlíčkovi se po napadení podařilo utéct, voják po něm však při útěku střílel z pušky. Naštěstí nezasáhl.(31) Po nastalých incidentech již zjevně ztratil polenský národní výbor k rumunské armádě důvěru a požadoval po velení divize rozhodnutí zřídit smíšené dvoučlenné rumunsko-české hlídky, rumunským vojákům nařídit večerku a zakázat nošení zbraní všem vojákům kromě stráží. Z nařízení rumunského vojenského prokurátora se tak sice stalo již 21. května(32), nicméně příkaz se minul účinkem.
Ke zklidnění napjaté a chaotické situace a obveselení obyvatel byl 3. června uspořádán „sportovní den rumunské armády“(33). Kromě Rumunů se náplně účastnily i československé tělovýchovné jednoty a junácká organizace. Kromě sportovního dne se zachovaly útržkovité zprávy též o přátelských utkání polenských fotbalistů s vojáky sovětské i rumunské armády. Mimo to existují fotografie, dokumentující i slavnostní pochod vojáků Husovým náměstím při odchodu do Rumunska.
Již na samotném konci pobytu rumunských vojsk v Polné došlo ve Věžnici k nešťastné události. Po silnici projíždělo vojenské nákladní auto s rumunskými vojáky. Jeden z nich zaregistroval na blízké stráni neurčitý pohyb a vystřelil tím směrem, domnívaje se, že vidí srnu. Bohužel, jednalo se o mladíka Václava Pípu, který besedoval poblíž vsi se svou snoubenkou. Kulkou byl těžce zraněn a zanedlouho zemřel.(34)
Rumunské jednotky setrvaly na Polensku téměř přesně jeden měsíc. Dne 13. června 2. i 3. horská divize započaly dlouhý pochod domů; ze 13. června se zachoval záznam o novém sídle velitelství 3. divize, a sice v Záborné, odkud patrně řídilo plynulý přesun vojáků směrem na východ. S největší pravděpodobností v těchto dnech procházely okolím i jednotky jiných vojenských útvarů, např. ve Štokách sídlilo 13. června velitelství 1. gardové divize (mimo jiné zde bylo umístěno velitelství celé 1. rumunské armády), proto zajisté nebyla organizace odchodu vojska věcí jednoduchou. Přesto se zřejmě podařilo obě divize přesunout během jediného dne, neboť ze 14. června se již žádná zpráva o přítomnosti Rumunů nezachovala. Jejich kroky směřovaly na Slovensko (3. divize hlásila v průběhu června svou přítomnost v Novákách, Zvolenu a Lučenci), odkud počátkem července 1945 překročili hranice s Maďarskem a do cíle dorazili po 18. červenci 1945.
Ze shrnutých údajů zcela jasně vyplývá, že doba prvních poválečných dní na Polensku se nedá označit za radostnou i přes „znovuzískání ztracené svobody“, abych použil ve své době oblíbené klišé. Otázkou je, jakou měrou k tomu přispěl pobyt právě rumunské armády – o jakékoliv disciplinovanosti se nedá mluvit, nicméně v případě sovětské armády bychom s největší pravděpodobností shledali přinejmenším podobný stav (navíc je nutno uznat, že množství incidentů vyprovokovali sami obyvatelé Polenska svými neuváženými zásahy často se zbraněmi v ruce). Proto jsem na rozpacích, zda mám příchod Rumunů do Polné označit za šťastnou či snad neblahou událost; jistěže mnoho dobrého Rumuné nepřinesli, avšak pobyt v našem městě přinesl tragičtější důsledky rozhodně rumunské straně (z úředních dokumentů mohu potvrdit 18 mrtvých a nevylučuji další) a s příchodem armády jiného státu mohly zůstat v historii Polné následky ještě horší. Proto bych se rozloučil přiléhavými a mnohé vystihujícími slovy kronikářky Karoliny Tesařové z posledního dne rumunské přítomnosti v Polné, 13. června 1945: „Rumuni z Polenska již pomalu mizí. Odjíždějí. Nezvykli nám, ani my jim. V mnohém nás neuspokojili, ale to budiž zapomenuto, a těm z nich, kteří odpočívají na našich hřbitovech, budiž věčná vzpomínka.“

Poznámky:
1) Beneš, Pavel, Mainuš, František: Ve jménu přátelství. Rumunská armáda v bojích za osvobození Československa. Brno 1975, s. 167. 1. armáda nasadila do bojů 84 142 mužů, 4. armáda 116 432. Úhrn nasazených pozemních sil činil 231 395 mužů, ke kterým se přidalo ještě 14 259 mužů jednotek leteckých a protiletadlových a 2776 námořníků.
2) Různá literatura uvádí přirozeně různá čísla, mnohdy i značně odlišná.
3) Nejpřesnější údaj uvádí 33 241 padlých a nezvěstných a 33 254 raněných, tedy 66 495 celkem. Totéž číslo se objevuje in Beneš, P., Mainuš, F.: c. d., s. 167.
4) Obě divize spadaly pod velení 1. armády. Obsahovaly ještě několik menších pomocných jednotek, např. 38. a 39. skupinu (v orig. kompanii) policie.
5) Městské muzeum Polná (dále MMP), Po-FS 37 990, strojopis P. Poříckého.
6) Moravský zemský archiv Brno, Státní okresní archiv Jihlava (dále SOkA Jihlava), Archiv města Polná, i. č. 270 – Pamětní kniha města Polné r. 1935–1947, pag. 423.
7) Takto byl například zdevastován háječek u městských jatek.
8) MMP, Po-FS 48 452.
9) Archiv Jana Prchala z Polné, doplňky pamětníků k práci K. Tesařové „Polná – 1945. Jaro našeho osvobození“. Strojopis Rudolfa Radouše, s. 6. Informace Jindřicha Pešáka. Získaný obnos 300 000,- Kč byl na veřejné schůzi v polovině června ponechán na zakoupení vodovodních trubek pro rozšíření městského vodovodu.
10) SNBS, stanice Národní bezpečnostní stráže, byl soudobě užívaný termín pro bývalé četnické stanice, od července 1945 oddělení Sboru národní bezpečnosti. Blíže viz Kvapilová, Iva: Přehled organizačního vývoje Sboru národní bezpečnosti v letech 1945–1948 se zaměřením na bezpečnostní (resp. Pořádkovou a kriminální složku). In: Internetová verze Sborníku AMV, 1/2003. Dostupný z: http://www.abscr.cz/data/pdf/sbornik/sbornik1-2003/vyvoje_snb.pdf [cit. 5. 2. 2008].
11) MMP, Po-FS 37 920.
12) SOkA Jihlava, Archiv města Polná, i. č. 270 – Pamětní kniha města Polné r. 1935–1947, pag. 441, zápis Karoliny Tesařové.
13) MMP, Po-FS 48 461. Snaha obyvatel o hlídání vlastní úrody je patrná i z jiného případu, kdy byl rumunskými vojáky poblíž Machovy cihelny napaden mladík, který s puškou strážil své pole jetele – viz hlášení kpt. JUDr. Josefa Libuse z 2. června 1945.
14) Dochoval se záznam jmen zabitých: voj. Toma C. Petre, Cärstov D. Tudor, Joan N. Alexandru, Raicea M. Sterie, Gemann J. Joan, Picu J. Joan, Mitran N. Marin a Matei J. Marin (bratři), Fräncä Nie, Malin M. D. Tru, serg. major Enache M. Nicolae od reg. 1. Art. (patrně 1. dělostřelecký pluk), pohřbeni u kostelní zdi ve společném hrobě č. 155. Karolina Tesařová uvádí další tři jména pohřbených u hřbitovní zdi, jež však nejsou evidována v soupisu vojenských hrobů: voj. Butica Nita od Compania 39 Transmissiuni, tedy 39. spojovací roty (součást 3. divize), Zillmann Aug. a Orga Cornel, oba od Ambulanta 39 Munte, tedy horští zdravotníci z 3. divize. Celkový počet vyjmenovaných vojáků ale dělá pouze 14 a není zde zmíněno jméno žádného důstojníka. V různých zprávách o neštěstí se navíc uvádí i různé počty zabitých, nejčastěji 17 nebo 18.
15) Městský úřad Polná, Hřbitovní kniha hřbitova u sv. Kateřiny, s. 79. Utonulý byl pohřben do hrobu č. 155 stejně jako minulého dne zemřelí vojáci. Na totéž místo byli přiřazeni i Hans Seidner, zemřelý 18. května, a Ion Vulpe, zavražděný 22. – 23. května. Další příslušník rumunské armády, Sioryhe Hanza, zemřel v Polné 13. května a byl pohřben do hrobu č. 878. Pozůstatky rumunských vojáků byly dne 7. dubna 1951 převezeny na Ústřední hřbitov do Brna.
16) MMP, Po-FS 37 932.
17) MMP, Po-FS 48 433/3. Další informace nabízí archiv Obecního úřadu ve Věžničce, Kronika sboru dobrovolných hasičů, zápis z 21. 5. 1945.
18) MMP, Po-FS 37 291.
19) Podle svědectví Jaroslavy Hajnové nechal rumunský důstojník nastoupit celý vojenský tábor, rozložený na Bratských loukách, a A. Štoček měl určit pachatele. Srov. Hajnová, Jaroslava: Střípky vzpomínek na konec války v Polné. In: Polensko 3/2001, s. 9.
20) MMP, Po-FS 37 902 a přiložená lékařská zpráva MUDr. Antonína Šafaříka.
21) MMP, Po-FS 48 445.
22) Zápis o vraždě uvádí jako místo pohřbu hřbitov sv. Barbory, avšak hřbitovní kniha obsahuje údaj, že mrtvý byl pohřben u sv. Kateřiny společně s vojáky zabitými 15. května výbuchem munice, proto se přikláním spíše k této variantě.
23) MMP, Po-FS 37 937. Připojen nákres místa činu provedený příslušníky bezpečnostní stráže a ohledací protokol.
24) Informace Ludmily Vomlelové z Polné.
25) Prchal, Jan, Šup, Milan: Dobroutov 1356–2006. Polná 2006, s. 34. Kříž byl postaven před domem čp. 39 ve středu obce. Po několikerém obnovování ztrouchnivělého dřeva byla v roce 1999 zřízena replika z kovových trubek. Nápis, umístěný na kříž roku 1945, „Věčná sláva padlým hrdinům první dělostřelecké rumunské divize za Československo 1944–1945“, byl s největší pravděpodobností přinejmenším nepřesný, neboť 1. dělostřelecká divize v rumunské armádě za 2. světové války neexistovala a 1. pěší i 1. horská divize byly rozpuštěny již v listopadu 1944. Téměř jistě šlo o mýlku v označení vojenského tělesa. Divize (rum. Divizia) představuje několik tisíc mužů; součástí 3. horské divize však byl i Divizion 1 Tunuri Munte (součást 3. pluku horského dělostřelectva), který může názvem divizi připomínat. Jedná se však o pouhý 1. prapor horského dělostřelectva. Zde patrně došlo k omylu – na kříži by zřejmě mělo stát buď „sláva prvnímu praporu horského dělostřelectva“ a nebo „sláva 3. horské divizi“. V Dobroutově byl dále přítomen ještě 6. pluk horské pěchoty.
26) Coufal, Jindřich: Staletá historie zhořské farnosti, část 2. Polná 2006, s. 83.
27) SOkA Jihlava, Archiv města Polná, i. č. 270 – Pamětní kniha města Polné r. 1935–1947, pag. 434, zápis Karoliny Tesařové.
28) Hlášení posádkového dozorčího důstojníka Josefa Šímy z 12. června 1945.
29) MMP, Po-FS 37916.
30) MMP, Po-FS 37 913.
31) MMP, Po-FS 37 935.
32) MMP, Po-FS 48 444 a 48 447.
33) Archiv Jana Prchala z Polné, doplňky pamětníků k práci K. Tesařové „Polná – 1945. Jaro našeho osvobození“. Strojopis Rudolfa Radouše, s. 7. Informace P. Jana Poříckého.
34) MMP, Po-20/B/2370 – strojopis Karoliny Tesařové Polná – 1945. Jaro našeho osvobození, s. 30. Srov. Archiv Obecního úřadu ve Věžničce, Obecní kronika.

Prameny, literatura, internetové stránky a rozhovory s pamětníky:
Archiv Jana Prchala z Polné, doplňky pamětníků k práci K. Tesařové „Polná – 1945. Jaro našeho osvobození“. Strojopis Rudolfa Radouše.
Archiv obecního úřadu ve Věžničce, Kronika sboru dobrovolných hasičů a Obecní kronika.
Městské muzeum Polná, Po-FS 37 877–37 999 a Po-FS 48 412–48 469 (hlášení Stanice Národní bezpečnostní stráže v Polné, denní hlášení posádkových dozorčích důstojníků, vyhlášky Revolučního národního výboru v Polné, dopisy rumunských důstojníků, lékařské zprávy atd.), Po-20/B/2370 (Polná – 1945. Jaro našeho osvobození. Strojopis Karoliny Tesařové.)
Moravský zemský archiv Brno – Státní okresní archiv Jihlava, Archiv města Polná, i. č. 270 – Pamětní kniha města Polné r. 1935–1947, kopie uložená v archivu Klubu Za historickou Polnou.
Městský úřad Polná, Hřbitovní kniha hřbitova sv. Kateřiny.
Evidence válečných hrobů a pietních míst podle zákona č. 122/2004 Sb. – město Polná.
Beneš, Pavel, Konečný, Zdeněk, Mainuš, František: Rumunská armáda v bojoch za našu slobodu. Banská Bystrica 1963.
Beneš, Pavel, Mainuš, František: Ve jménu přátelství. Rumunská armáda v bojích za osvobození Československa. Brno 1975.
Coufal, Jindřich: Staletá historie zhořské farnosti, část 2. Polná 2006.
Hajnová, Jaroslava: Střípky vzpomínek na konec války v Polné. In: Polensko 3/2001, s. 1 – 10.
Prchal, Jan, Šup, Milan: Dobroutov 1356–2006. Polná 2006.
Prchal, Jan: Polná ve 20. století. Polná 2006.
Kvapilová, Iva: Přehled organizačního vývoje Sboru národní bezpečnosti v letech 1945–1948 se zaměřením na bezpečnostní (resp. Pořádkovou a kriminální složku). In: Internetová verze Sborníku AMV, 1/2003. Dostupný z: http://www.abscr.cz/data/pdf/sbornik/sbornik1-2003/vyvoje_snb.pdf [cit. 5. 2. 2009]
Organizace Rumunské královské armády. Dostupný z: www.geocities.com/dangrecu [cit. 17. 10. 2008]

Rozhovor s Ludmilou Vomlelovou z Polné dne 26. 11. 2008.

(publikováno ve sborníku Polensko, 2/2009, s. 14 - 28)


Autor: Filip Plašil

Zpět na seznam článků



Komentáře:

Jméno:  
E-mail:  

Kontrola (napište číslem 3x10):


Fatal error: Uncaught Error: Call to undefined function mysql_result() in /www/doc/www.kzhp.cz/www/komentare/komentare.php:44 Stack trace: #0 /www/doc/www.kzhp.cz/www/index.php(217): include() #1 {main} thrown in /www/doc/www.kzhp.cz/www/komentare/komentare.php on line 44