Služby a řemesla v Polné v letech 1930-1948 (Jaroslava Hajnová)

Moje vzpomínky na místní živnostníky a řemeslníky jsou ohraničeny třicátými lety minulého století a únorem 1948, kdy i člen rodiny živnostníka, jenž mu pomáhal, byl pokládán za vykořisťovaného. Řemeslníci i ostatní živnostníci se museli rozloučit se soukromým podnikáním. Pracovali potom ve svém oboru, někdy i ve vlastní dílně, v podniku, který řídil stát. Byly to Komunální podniky, Oděvní tvorba, Kovopodnik, Stavební podnik apod. Pracovali již jako námezdní dělníci, většinou na nejméně placených místech. A tak jen vzpomínám, jak to bylo, dokud ještě byly soukromé živnosti a služby.
Zdravotnictví. Nedocenitelnou službu polenským poskytovali ti, co se starali o jejich zdraví a o hygienu a pořádek ve městě. V době, kdy jsem byla ještě docela malé dítko, a o níž píšu, byli v Polné dva lékaři. Teprve v roce 1931 se přistěhoval třetí.
MUDr. Václav Michálek, už tenkrát šedivý pán s bílou bradkou, která mimochodem moc šimrala při vyšetřování poslechem, byl prototyp rodinného lékaře. Byl obětavý, nebylo mu zatěžko dojít ještě i ve svých více než 70 letech za nemocným třeba až na Kateřinov. Se svými pacienty pohovořil i na ulici a nikdy nebyl unavený nebo rozladěný.
MUDr. Karel Turecký byl lékař se širokým záběrem svých zájmů. Svůj volný čas věnoval polenským sportovcům, divadelním ochotníkům, filatelii. Z archivů překládal latinské a německé texty o historii Polné. Překlady zpracovával jako příspěvky pro sborník POLENSKO i jako přednášky, které míval nejen v Polné, ale i jejím okolí. Byl to vzdělaný renesanční člověk s ohromným rozhledem, který svoje znalosti užíval k šíření osvěty ve svém okolí.
Jako třetí lékař zde působil MUDr. Antonín Šafařík, který se do Polné přistěhoval v roce 1931 a hned v prosinci si otevřel ordinaci v místnostech domu u Hladíků – naproti měšťanskému pivovaru. Byl mladý, plný elánu, přístupný všem moderním trendům. Se zdejšími nadšenci v Polné založil 18. dubna 1937 „Masarykovu leteckou ligu“ a stal se jejím předsedou. V místní organizaci Čs. Červeného kříže vedl výuku o poskytování první pomoci a ošetřování nemocných. Pro dívky a mladé ženy vedl za války samostatný kurz. Jeho absolventky pak na konci války zajišťovaly veškeré práce v polním lazaretu, který na pokyn tehdejšího Národního výboru zařídily během jednoho dne, a v němž pracovaly u lůžka pacientů až do jeho zrušení. Celou tu dobu je vedl Dr. Šafařík.
Děti nechodily rády do ordinace lékařů, a když už musely, strachem ani nevnímaly svoje okolí a zařízení ordinace. A tak si jen pamatuji u Dr. Tureckého kovovou bílou prosklenou skříň se spoustou lékařských nástrojů a velkou stříbřitou kouli na vyšším stojanu. Byla sestavena ze dvou dílů, z nichž jeden byl pohyblivý. Teprve mnohem později jsem se dověděla, že to bylo horské slunce. V paměti mi ale zůstal obraz čekárny, vybavené tmavým stolkem s časopisy, lavicí a křesílky potaženými kůží. Na ordinaci Dr. Michálka si už nepamatuji vůbec, ale vím jistě, že i v ní bychom našli podobné vybavení. Dr. Šafařík měl místo nízkého otomanu potaženého bílým voskovaným plátnem („vikslajvantem“) vyšetřovací stůl vysoký tak, aby se při prohlídce pacienta nemusel k němu shýbat.
Zato lékárna bylo místo, kde se už jen čekalo na léky, kde už dětem nic „nehrozilo“, a tak jsem ji vnímala daleko intenzivněji a mnohem víc si odtud pamatuji. Město zásobovala léky „Lékárna U Černého orla“ rodiny Prokopovy. Byla vybavena třemi díly polic s mnoha zásuvkami. Desítky stejných krytých lékárenských nádob v policích měly latinské označení stejně jako i štítky na zásuvkách. Prostor určený příchozím byl provoněn vůněmi nejrůznějších bylin, prášků, mastí a „meducín“, jak se v Polné říkalo. Provozní část lékárny byla od vstupního prostoru oddělena „tarou“ – to byl pult s deskou ze šedého žíhaného mramoru. A za ní se pohybovali sourozenci Prokopovi, Zdeněk a Věra, oba magistři farmacie, klidní, usměvaví, vlídní. Na taře byla umístěna lékárnická váha s aretací, se dvěma pečlivě do zlatova vyleštěnými skoro plochými miskami a se třemi druhy závaží. Závaží uncové bylo tvarováno do formy malých mističek, které se zasouvaly jedna do druhé podle velikosti a bylo označeno dle uncí. Druhý byl typ normálních běžných závažíček malých hodnot, značených svojí gramovou váhovou hodnotou. Pro nejmenší váhové hodnoty byly nejzajímavější zlatě lesklé čtverhranné plíšky se zdviženou kratší stranou. Byly tak malé, že se musely brát jen pinzetou. Tento druh závaží přecházel do těžšího narůstáním síly plíšků, až ty nakonec vytvořily malé kostičky. Recepty, podle nichž se připravovaly léky dle předpisu lékařů, byly proti odvanutí průvanem zabezpečeny dvěma sádrovými těžítky ve tvaru orla. Lékárna byla vybavena pro laika zajímavým náčiním, které sloužilo k výrobě a přípravě léčiv. Byly zde misky ze živce, v nichž se třecí paličkou drtily a míchaly různé ingredience při výrobě prášků, které se pak po pečlivém rozvážení balily buď do papírových „psaníček“, nebo později do oplatkových kulatých kapslí, které po uzavření obsahovaly předepsanou dávku léčiva. Masti se také často připravovaly v lékárně, v miskách se třely různé léčivé prvky s rozmanitými vosky, tuky nebo oleji. Hotové masti se expedovaly v porcelánových kelímkách nebo malých kulatých krabičkách. Ty byly vyráběny buď z tužšího impregnovaného papíru, či z dřevěných loubků. Na víčku, kterým byly uzavřeny, byla nálepka se jménem lékárny, parafou toho, kdo lék připravoval, datum přípravy a stručným návodem k použití. Na mastech bylo slovo Zevně, a já jsem si myslela jako dítě, že lék v krabičce se tak jmenuje, i když pokaždé vypadá jinak. Když se vydávala pacientovi lahvička s tekutým obsahem, byla uzavřená korkovou zátkou, přes ni byl přetažený klobouček z plisovaného voskovaného papíru, který byl pod okrajem hrdla lahvičky převázán slabounkým provázkem. Lékárníci tehdy připravovali mnoho léků dle ordinace lékařů. K přesnějšímu dávkování přísad jim sloužila lžička, která na držadle měla dvě náběrky, jedna velká asi jako kávová lžička, na protější straně podstatně menší, možná poloviční. To urychlovalo vážení a tím i celou práci.
O zuby svých pacientů se starali v Polné dva dentisti – Josef Svatoš a Jan Sadil. Později k nim přibyl ještě Václav Šlechta. Zařízení jejich ordinací odpovídalo technickému vybavení tehdejší doby. Zubní vrtačka šlapací, jednodušší křesla, možná ale už s opěrkou hlavy. Na příručním stolku kromě lihového kahanu k ohřívání zubního zrcátka také nádobka s vodou a stříkačka na vyplachování vrtaného zubu, na vysušení ošetřovaného místa v zubu gumový balónek s kovovou trubičkou, kterou se do zubu foukalo. A vedle toho nářadí, z něhož největší hrůzu u pacientů budily extrakční kleště různých druhů, podle zubu, který měl být vytržen. Vedle křesla bylo „plivátko“ s vodou na vyplachování úst. Kromě kvílení vrtačky se z ordinace ozývalo občas i kvílení pacienta, který se bál malého zákroku a počkal si až na tu správnou bolest zubů, oteklou tvář, případně zánět okostice. A teprve potom, okolnostmi donucen, se odvážil vstoupit do ordinace zubaře.
Nedocenitelnou službu polenské populaci poskytovaly dvě porodní asistentky – dříve porodní „báby“ – paní Blažena Beránková a Marie Vacková. Tehdy se rodilo převážně doma, a tak když to „přišlo“ na některou maminku, všeho nechaly, popadly svoji brašnu a spěchaly k rodičce, aby u ní byly včas. Obě přivedly na svět hodně dětí (mě například „bába“ Beránková), protože se rodilo doma a lékař se volal jen v mimořádných případech.
V bývalé elektrárně byly umístěny i vanové lázně ve správě města. Byly hojně navštěvované obyvateli, kteří neměli vlastní koupelnu a měli dost velký příjem na to, aby si týdně mohli zaplatit taxu určenou za vykoupání.
Myslím, že do této skupiny zdravotních a hygienických služeb patří i poslední služba člověku – hrobařina. Za mého dětství ji zajišťoval pan Dajč, později pan Stýblo.
Polenskou sanitku obhospodařoval a udržoval Alois Bukovský, jinak zámečník.
MVDr. František Bém byl veterinář. Uzdravoval zvířata nejen v Polné, ale i ve značné části jejího okolí. Měl, jako jeden z mála, svoje auto, a díky tomu mohl být po telefonickém zavolání na místě , kde bylo potřeba, velmi brzy. V oboru péče o hospodářská zvířata pracoval také jako zvěrokleštič („miškář“) Antonín Staník. A poslední službu zvířatům při neléčitelné chorobě, větším zraněním nebo úhynu poskytoval zdejší pohodný, kterému se dříve říkalo všeobecně ras. Byl to pan Josef Oberreiter.
Obuvnická činnost. Důvěrně jsem znala některé domácnosti ševců, kteří spravovali boty. Říkalo se jim příštipkáři nebo také „prťáci“. Byly to domácnosti chudé, skromňoučké. Dnes by tomu nikdo ani nevěřil, a ani by se nepokusil tak žít. Tihle ševci bydleli většinou v jedné místnosti, kde na jedné straně byla kuchyně, ovšem s vodou na chodbě nebo na dvorku, pak zde byla jedna nebo i více postelí – to podle členů rodiny, a nakonec nejblíže oknům byl verpánek a buď police, nebo bedna na boty. Verpánek byl nízký stolek s maličko vyvýšenými latěmi po obvodu – to aby věci nepadaly na zem. A do těchto obvodových latí byly zatlučeny hřebíčky s kulatou tupou hlavičkou a na nich visel ševcovský „vercajk“. Ke dřevěným držadlům byly připevněny docela malé kousky měkké kůže s proraženým očkem k zavěšení. A tak byl stolek vyzdoben po obvodě „rašplemi“, pilníky, nejrůznějšími půlkulatými hladítky z mořské kosti, ševcovskými kladívky apod. Na desce stolku bývaly malé plechové krabičky se ševcovskými floky dřevěnými i kovovými, taky zde bývaly velice ostré ševcovské nože – „knejpy“ – a co nejšpičatější šídla. Nechyběly ani nádobky se ševcovským popem, různými vosky a smůlou. Možná, že krabičky byly od sardinek – aspoň tak vypadaly. Byly nízké, nemohly se převrátit a potřebné množství floků v nich vždycky našlo místo. Taky zde byly svazky připravených dratví. Švec sedával na malé, už vysezené stoličce, na klíně mezi koleny měl botu navlečenou na kopytě. Aby při opravě neuhýbala, přidržoval si ji švec potěhem navlečeným na opravovanou botu a přišlápnutým nohou u země. Potěh – asi 3 až 5 cm široký proužek pevné kůže – byl spojený do smyčky podle potřeby opraváře. Ten do opravovaného díla – většinou dával nové podešve i „kramfleky“, – rytmicky šídlem dělal díry, do nich pak zatloukal dřevěné floky. Pod rukama se mu odvíjel dvouřad světlých maličkých políček, pravidelně vzdálených nejen od okraje boty, ale i vzájemná vzdálenost byla bez chyby. To, co se z floků nevešlo do kůže, očistila „rašple“. Pohled na výsledek díla byl potěšující a pro přihlížející děti plný kouzla. Aby podešve a podpatky vydržely co nejdéle, připevňovaly se na špici boty i na podpatky kovové chrániče, které se přece jen tak rychle neochodily jako samotná kůže a krom toho při chůzi pěkně cvakaly.
Boty se tenkrát kromě tovární výroby šily i ručně. Lepily se do nich jen „bransole“, protože boty musely být hladké a pohodlné, aby netlačily, zvláště, aby se nic neshrnulo pod chodidlem. To by majiteli působilo při chůzi potíže.
Když už jsem vzpomněla potěh, proběhla mi hlavou vzpomínka na jiné jeho využití. To když dítko bylo neposlušné nebo nezbedné, bylo po prvním tělesném styku s potěhem v ruce trestajícího otce nebo při pohledu na něj jako beránek; ono to dost bolelo.
A když vzpomínám – ševců bylo v Polné tenkrát tolik, až se divím, že se všichni uživili. Na Zápeklí to byli ševci Joukl a Toman, v Kandii Sobotka, na Karlově náměstí Vinkler, Sázavský a Šic; dům druhého Šice byl vedle Kaplanky zbourán. Třetí Šic byl pod silnicí proti rybníku Špačák, u Školského rybníku byl švec Havlíček. Proti dívčí škole ševcoval Jekl, pod školou směrem k Dolní bráně Kuba, druhý Kuba na „Šlachtě“, v horní části Třebízského ulice Oberreiter, na Horním městě Vítek a s nimi se asi prostřídali Konzbul, Kušička, Došek a Volný. Snad jsem zapsala všechny, na které jsem se svými vrstevníky vzpomněla. Bohužel u mnohých lidí již neznám křestní jména.
Stejně skromně jako ševci žila v Polné i obec krejčích a švadlen. Protože krejčí potřebovali ke stříhání látek na oděvy velkou plochu, nahradila velký stůl, který se do místnosti nevešel, velká pracovní deska. Na čela postelí se připravily silné latě, na ně se položila deska, večer se odklidila a postel byla zase přístupná ke spaní. Někteří z mých vrstevníků pamatují ještě krejčí, kteří šili všechno ručně, dokud si nevydělali na šicí stroj. To byl pilný a věrný pomocník krejčích i švadlen. Nejstarší, na které se pamatuji, měly kovový stojan i šlapadlo. Stojan byl malým uměleckým dílem, černé kovové pruhy zlatě zdobené byly splétané do ornamentů. Držel pracovní desku s vlastním šicím strojem, který byl v klidu chráněn dřevěným krytem. To byla lehká, snad překližková bednička, nahoře opatřená kovovou úchytkou, někdy s intarzovaným obrázkem a značkou výrobce. Tupé hrany byly zdobeny umně soustruženými sloupky, takže stroj byl ve své době i hezký na podívání. Nejstarší stroje měly lodičkové člunky, modernější už měly spodní nitě na malé cívečce v kulatém člunku, který se vkládal do chapače. Stroje se vyvíjely a jak vývoj pokračoval, objevil se na trhu stroj, který se ponořoval pod pracovní desku, potom stroje skříňkové a současné šicí stroje kufříkové – díky plastovým krytům lehce přenosné. Ale to už jsme v přítomnosti, a tak se rychle vrátíme do doby našeho dětství.
Krejčí ani švadleny se neobešli bez žehličky. Je zajímavé sledovat její vývoj. Moje generace si ještě pamatuje na vysoké tmavé žehličky, které se ohřívaly tak, že se v nich topilo dřevěným uhlím. Vysoké boky byly shora zakryty plechovým, po stranách ozdobně dírkovaným víkem, k žehličce bezpečně upevněným. Dřevěné držadlo umožňovalo kývavé pohyby, kterými se rozdmýchávalo uhlí v žehličce, ohřívalo ji a žehlička byla připravena k použití. Příprava se prováděla v chodbě, na pavlači nebo i na dvoře. Při mávání žehličkou odletovaly nebezpečné jiskry. Bezpečnější byly žehličky ohřívané na kamnech, na horní straně s dvěma kovovými oky. Do nich se zasunovalo držadlo spodní vodorovnou stranou. Na svislé straně bylo opatřeno kovovým úchytem, aby se s žehličkou dalo manipulovat. Druhý horní vodorovný díl byl vybaven dřevěným držadlem. Další typ žehličky byl už nejen hezčí na pohled, žehlička byla lesklá, stříbřité barvy. Byl to vlastně kovový plášť, do něj se vkládala rozehřátá kovová vložka. Ta po celé horní části měla mělký žlábek na konci s dutinkou, která prostupovala celou vložku ve svislém směru. Tam se vložka zachytávala na háček, když byla horká. Do kovového „futrálu“ se vložka zasunula, za ní se zavřela malá dvířka na tupé straně pouzdra, zajistila se proti otevření a žehlička byla připravená k práci. Módní výkřik té doby byly „americké žehličky“. Prodávaly se v páru. Jedna typická – špička a na protějším konci tupá; druhá měla obě strany zašpičatělé. I jejich vzhled prozrazoval použití ušlechtilejšího materiálu, byly také stříbřité. Držadlo se volně používalo k oběma žehličkám opatřeným na vrchní straně, asi ve středu, malou prohlubní s očkem, do něhož se pomocí péra držadlo zapínalo. Ohřívaly se též na plotně. Brzy potom se už začínaly objevovat nejjednodušší elektrické žehličky, které se postupně zdokonalovaly až do dnešní podoby žehliček napařovacích s termostatem.
Krejčím i švadlenám sloužily kromě „mašin“ i takové maličkosti jako správná jehla, náprstek, krejčovská míra, „mastek“ (krejčovská křída) a ostré nůžky. Věci ne moc nákladné, ale potřebné, bez nichž se šít nedalo. Ve vybavení často nescházela ani nezbytná krejčovská panna vymodelovaná z tvrzeného papíru zašitém v režném plátně, připomínající trup mužů nebo žen, postavená na dřevěném podstavci s možností posunování nahoru nebo dolů, dle výšky zákazníka. Ta pomohla vypasovat a vytvarovat pánská saka, košile, dámské šaty a jiné horní části svršků.
Vzpomínám na jedny sokolské šibřinky, kdy se ukázalo, jaké divy se mohou s popsaným nářadím v šikovných rukou stvořit. Mohlo to být asi v druhé polovině třicátých let. Tehdy se několik členek Sokola dohodlo, že půjdou ve stejné masce. Vybraly si rosničku. Všem připravila švadlena Čapková nastříhané díly ze zeleného klotu, to aby všechny byly stejné a neměnil se střih. Která z žen to uměla, ušila si masku sama, některým ji ušila Čapková. Na nohou obutých ve cvičkách měly ženy zelené punčochy, které se ztrácely v plizovaných širokých krátkých kalhotách s nohavičkami na gumu, zelené halenky na hrudi se světlejší kombinací s dlouhými rukávy. Ruce byly schovány v zelených rukavicích. Na každém prstě rukavic na konci malá „bambulka“ se žlutým terčíkem, na obličeji zelená škraboška s delším zeleným závojíčkem přes ústa i krk. Všemu ovšem vévodila žabí čepice, která mi tak silně utkvěla v paměti. Byla to široká nabraná kšiltovka ze stejného klotu jako všechno ostatní. Velké vyboulené oči po stranách čepice na temeni hlavy byly vyrobené z pomačkaného staniolu stříbřité, žluté a černé barvy a kšilt byl dvojitý se žlutým podšívkováním. Imitoval otevřenou hubu žáby. Těch masek bylo snad deset, dalo to práci připravit, ale byl to nezapomenutelný výsledek.
Vzpomněla jsem na paní Čapkovou, ale pro ženy šila ještě M. Milfaitová, M. Bencová, A. Prchalová, E. Šmídová a její sestra V. Švejdová, prádlo šila paní Melounová.
Krejčích bylo v Polné podstatně víc, napočítala jsem jich čtrnáct. Možná, že řemeslo neprovozovali ve stejném čase, asi se během let vystřídali, někteří zestárli, někdo se odstěhoval; takže od konce dvacátých let do února 1948 zde provozovali svoji živnost pánové Cink, Červený, Činčera, Formáček, Forstner, Frühbauer (později Dvorský), Horáček, Jelínek, Jonáš, Kratochvíl, Novák, Strnad, Vítek Antonín a Vítek František.
Vedle krejčích a švadlen měli v Polné živnost o kožišníci – Leopold Kořínek, Ignác Littmann a Antonín Minář. Posledně jmenovaný provozoval i řemeslo čepičářské. Pánské klobouky vyráběl B. Führych. Modistky B. Štehoudlová, A. Klusáčková a Libuše Friesová jsou uvedeny v Adresáři republiky ČSR z roku 1935. Pamatuji se ale ještě na Veselou, která zde uvedena není.
Na Karlově náměstí bydlely dvě staré slečny – sestry Vítkovy. Vyráběly klobouky z peří. Na tuhou formu klobouku z organtýnu, kterou jim poslala továrna, hustě lepily barvená peříčka. Jejich klobouky byly velice módním doplňkem, na němž by nikdo na dálku nepoznal, z jakého materiálu jsou vyrobeny. Z větších pírek dělaly ozdobné kytičky na šaty a velké květy do vázy; pamatuji si bílé, růžové a karmínové pivoňky a bílé kopretiny, tehdy velmi moderní a žádaný lapač prachu do bytu.
Tematicky sem patří i vetešnictví paní Vinklerové, kde se oblékali chudí občané. Byly zde i dvě ruční pletárny Marie Rérychové a Jana Štohanzla, kde se převážně vyráběly ponožky a punčochy, dětem kamaše a případně teplé vlněné kalhoty pod sukně do mrazu pro ženy.
O službách pro zdraví občanů, o službách v odívání i o údržbě bot už tu bylo řečeno dosti informací. Jenže člověk chce být také upravený a hezký. A proto používal služeb holičů a kadeřníků, kteří měli v Polné svoje oficíny a „kadeřnické salóny“. Snad každá taková živnost byla označena zlatavým naleštěným diskem. Na tyčkovém nosiči zavěšený trčel do ulice, dál od domu, aby byl dobře vidět už z dálky. Všechny zmiňované provozovny měly svoji intenzivní specifickou vůni a samozřejmě také potřebnou výbavu. Na zdi jedno nebo i více velkých zrcadel, pod nimi polička nebo skříňka s mramorovou horní deskou. Někdy jenom dřevěnou potaženou lehce umyvatelným materiálem. Na ní stály flakony s vodou po holení, baňka označená červeným křížem – asi desinfekce, kelímky s pomádou (brilantýnou), občas i dóza s pudrem. Na zdi visel obtahovací řemen na dotažení ostří břitev, byly zde misky s mýdlem a štětkou na holení, houba na stírání zbytků mýdla, jen tak vodou propláchnutá, a příruční zrcadlo, kterým holič po stříhání ukázal zákazníkovi výsledek své práce na jeho krku. Našly se tu i roubíky z kamence na stavění krvácení, kdyby se ruka zachvěla a břitva seškrábla pupínek na kůži nebo i trochu řízla. Před zrcadlem stálo křeslo s opěrkou pro hlavu, aby si ji mohl zákazník opřít a holič beze strachu pracovat. A jak mistr holičský holil, vypravoval zákazníkovi „drby“ z místa i okolí, občas z břitvy setřel na vztyčený levý ukazovák pěnu s oholenými vousy, kterou opláchnul teprve po dokončení holení. Pokud chtěl zákazník i stříhání, holič vzal do ruky dlouhý úzký holičský hřeben a začal stříhat. V pravé ruce nad hlavou zákazníka občas cvakaly naprázdno ostré holičské nůžky. A zase si povídali o dění ve městě, ve světě, a řešili politické problémy na nejvyšší úrovni, často i se zákazníky, kteří čekali na obsloužení a výzvu „Další prosím!“ Účes dokončoval stříhací strojek na krátké vlasy a poslední se na krku zákazníka vydováděla břitva. Po holení ošetřil holič pánům pleť vodou po holení. Většinou to činil přímo baletním způsobem. Vláčné pohyby s balónkem na flakonu doplňovala skoro taneční kreace kolem holičského křesla se zákazníkem. A po stříhání přišla ke slovu pomáda. Tenkrát se nosily vlasy „ulízané“, přilepené k hlavě. Toho docílil holič použitím válcovitého kartáče s tuhými krátkými chlupy, který se otáčel kolem své podélné silné dřevěné osy. A když už bylo dokončeno všechno, co souviselo se stříháním, vzal mistr holičský již zmíněné zrcadlo, aby se zákazník mohl přesvědčit, jak byla práce provedena a holiči projevit obdiv. Ještě před sejmutím ochranného textilu připevněného kolem krku, ometl štětkou s dlouhými jezevčími chlupy zbytky drobných vlasů z krku, a pak už bylo definitivně hotovo.
Stávala zde hezky vysoká dětská otáčecí židle s opěradlem, aby dítě nespadlo. Posazovala se do ní dítka většinou vyděšená. Některá strachem ztuhlá, ta bojovná se bránila, a to nejen křikem a pláčem. No, dalo někdy dost práce nejen holiči, ale i doprovodu, dítě udržet ve stavu, kdy by se k němu mohlo přiblížit s ostrými nůžkami, aniž by bylo ohroženo úrazem. Prvotní negativní reakce většinou přešly, když dítě poznalo, že stříhání nebolí a navrch mělo ještě slíbeno, že na židli se párkrát zatočí.
V dámské módě se tenkrát objevily krátké a polodlouhé vlasy. Mizely copy a drdoly a objevovala se mikáda a ofiny, i účesy skoro chlapecké. Pokud šlo o krátkodobou úpravu hlavy, používali kadeřníci k ondulaci kulmu, kterou známe dodnes – ovšem v úplně jiném technickém provedení. Dnes je ohřívána elektricky, tenkrát se hřála na ohřívači lihovém s otevřeným plamenem. Později byl vyvinut ohřívač elektrický. Byl to vlastně malý tunýlek, který se po zapnutí rozzářil do červena. Do něj se kulma vložila a tak se ohřívala. Pochopitelně se střídaly aspoň dvě, aby jedna byla pořád správně ohřátá a připravena bez čekání. Ovšem šlo-li o ondulaci, která měla nositelku krášlit delší dobu, pak se s kulmováním nevystačilo a nastoupila ondulace trvalá. To už byla záležitost, na niž si musela zákaznice rezervovat nejméně půl dne. Nejprve jí kadeřník umyl hlavu, pak jí vlasy dle potřeby zkrátil a prostříhal. To se dělalo zvláštními – efilačními nůžkami. Břity nůžek byly s ostrými hranatými zuby, které bujnou kštici před ondulací silně probraly a na zemi pak ležely chomáče různě dlouhých vlasů. A pak už nastala fáze úpravy vlasů na vlastní ondulaci. Malé prameny se protáhly podélným otvorem v obdélníkové podložce z filcu, pak se zafixovaly zavíracím skřipcem z hnědé hmoty, která vydržela jak teplo, tak impregnační vody (a vypadala jako prešpán). Potom se prameny vlasů natáčely na slabé natáčky, namáčely se vatičkou silně nasáklou impregnačním roztokem a nakonec se natáčky dotahovaly speciálními kleštěmi. Tato operace nebyla příjemná, mnohdy musel kadeřník povolit, jak to tahalo. Natočené vlasy se přikryly něčím, co připomínalo staniol, a nakonec si zákaznice buď přesedla, nebo bylo přivezeno na stojanu na kolečkách kovové „monstrum“, velké asi jako kolo od vozu. Z něj visely na elektrických šňůrách kovové skřipce, zahřívané elektrickým proudem. Skřipce se připnuly na připravené natáčky a vlasy se vlastně v té lázni uvařily. Místo, kde to začalo pálit, zafoukal ochotný kadeřník studeným vzduchem pomocí fénu. Když se po skončení této procedury sundalo z hlavy všechno, co bylo použito a bylo dost těžké, měla žena pocit, že se snad vznese ke stropu. Po uvolnění vlasů z natáček vykoukl na zákaznici ze zrcadla beran po velkém lijáku. Jedna vedle druhé drobounké kudrlinky. A tak vlasy znovu umýt, aby se zbavily impregnace, natočit na normální velikost natáček, posadit pod sušák na vodovou ondulaci. Starší typy byly vyráběny z kovových dírkovaných trubek, kterými se přiváděl teplý vzduch. Někdy se přes ně přehazoval ručník – snad aby teplo neunikalo. Pozdější typy byly už jako celistvý zvon. Na obou bylo elektrické ovládání, zároveň s možností přepnutí, když už vzduch byl moc teplý. Většinou na vypínač dosáhla i zákaznice pod sušákem, takže si regulovala ohřívání vzduchu sama. V konečné fázi došlo k úpravě účesu dle přání zákaznice. Zrcadlo bylo znovu použito k předvedení účesu i vzadu. Nepamatuji se, že se tehdy vlasy barvily, to přišlo mnohem později. Ty ženy, které toužily být blondýnami, si vlasy odbarvovaly kysličníkem. Ale to už známe i z přítomnosti, o tom nemusím žádné informace podávat, jen snad to, že nyní si ženy vlasy barví už běžně.
Protože vlasy i vousy rostou stále a někdy i rychle, uživilo se v Polné dost holičů a kadeřníků. Pamatuji se na pány Matějku, Mráze, bratry Procházkovy a Kubíčkovy, Chládka, Musila, Hympla, s nímž jako kadeřnice pracovala jeho dcera Božena, Kadlece na Horním městě a Kadlece u Pekla a Štěpánka. To byl už starý pán, který mi dělal trvalou ondulaci v mých šestnácti letech, a byl čiperný ještě donedávna. Asi do svých 87 let jezdil na kole, navštěvoval se svým náčiním zákazníky doma, aby je oholil a ostříhal, udržoval pravidelně v pořádku pánské osazenstvo v domově důchodců ve Ždírci. V devadesáti letech však pověsil řemeslo „na hřebík“. Pan Štěpánek zemřel v dubnu roku 2003 a myslím, že mu bylo 96 let.
Jestliže někdo potřeboval fotografii na cokoli, obyčejně zašel do fotoateliéru po úpravě od holiče a kadeřníka. Fotografy pamatuji v Polné dva – pana Bezoušku a po něm pana Buličku. Fotoateliéry měly jen nejnutnější vybavení. Stěnu jako pozadí krytou textilní draperií, židle nebo lavice pro foto vsedě, reflektor k osvětlení, u pana Buličky pro obrázky dětí několik hraček, aby se dítě nebálo. První aparáty byly se skleněnými deskami a fotograf se díval na objekt přes aparát pod černou plenou, přetaženou přes aparát. Čekalo se jen na vlastní výkon, který byl uveden slovy „Pozor, dívejte se sem, vyletí ptáček!“ A z výsledku jeho díla na nás většinou zíraly strnulé obličeje s vykulenýma očima. Pokud se fotografovalo za tmy mimo ateliér, pomáhal fotografovi prudký záblesk světla ze zapáleného magnesia, který nahradil reflektor. Tak se prováděla fotodokumentace nejrůznějších akcí – besídek, divadel, oslav a schůzí. Asi by se v každé domácnosti našly důkazy o mých informacích ve formě starých fotografií.
Nezaměstnanost a nouze v Polné koncem 20. let minulého století byla pobídkou městské radě v Polné, aby hledala cesty ke zlepšení zdejší situace. Kromě charitativních akcí se rada rozhodla postavit několik malých domků. Zakázku zadala staviteli Matějkovi z Přibyslavi, stavbu výrazně dotovala svými investicemi i Městská spořitelna. Zajistila se tak práce pro část nezaměstnaných občanů a zlepšila se o něco ubytovací situace ve městě. Tak vznikaly např. domky pod nádražím, na „Malém Zápeklí“ apod. Na stavbách se uplatnila celá řada řemeslníků.
Kromě stavitelské firmy Matějka zde byli ještě stavitelé Linhart, Liška a Rybenský, který přímo v Polné zastupoval pana Matějku.
Cihly na stavbu vyráběly místní cihelny. Za nádražím menší Machova cihelna, říkalo se jí „Malá cihelna“, a „Velká cihelna“, která byla už na dobronínském katastru. Na podzim nakopali dělníci cihlářskou hlínu, přes zimu ji nechali vymrznout a vyzrát, na jaře začali s výrobou cihel. Dobře rozmíchanou hlínu ručně pěchovali do formy pro 2 kusy. Polotovar naskládali venku, aby větral a sušil se. Aby měl vzduch odevšad přístup a cihly nemokly, byly vyrovnány pod lehkým přístřeškem. Když sušení dostoupilo svého optima, začaly se tvary opatrně zavážet do kruhové pece, kde se cihly vypalovaly. Pece měly několik oddělení. Vypálené cihly se nechaly v peci pomalu vychladnout, pak se vyndaly a místo nich se zavážely další připravené, vysušené. V sousedních oddílech pece se vypalovaly už další, a tak to šlo bez přerušení celé léto. Sadilova cihelna na Horním městě kromě cihel dodávala i vypalované střešní krytiny, drenáže a jiné cihlářské zboží.
Další stavební materiál byl z cementárny pod hrází Pekla, majitele Františka Bartáka. Z betonu vyráběl skruže, drenáže, překlady apod.
Dřevo na stavby dodávaly dvě velké pily, kam se z okolních lesů svážely kmeny prakticky po celý rok. Pro nás, zvědavé dětské opičky, bylo nejzajímavější pozorovat, jak se ze směru od Záborné obracely povozy s dlouhými kládami skoro do protisměru. To když jely na Podhoru na pilu Jindřicha Procházky. Kolik umu i pozornosti museli kočí vynaložit, aby koně správně navedli. My jsme jen zvědavě pozorovaly rozkmitané konce klád. S mrazením v zádech jsme si vzpomněly, že tenkrát, ještě v Německém Brodě, konce rozkmitaného dřeva zabily dítě, které nebylo v bezpečné vzdálenosti.
Procházkova pila se zabývala prodejem a expedicí tříděného truhlářského dřeva. Rozesílala je do širokého okolí. Dopravu měla ovšem ztíženou svojí polohou na jednom okraji, odkud přes celé město musela vozit dřevo na nádraží, které je na opačném konci. Teprve tam bylo dřevo vagónováno a lokálkou odváženo k nákladním vlakům.
Pila Pátek a Opršal byla za nádražím, měla svoji vlečku. Zásobovala nejen Polnou, ale expedovala nařezané dříví odběratelům „do světa“. Lokálka převzala naložené vagóny a náklad s velkým supěním odvezla do stanice Polná-Štoky, kde byly pak připojeny k nákladním vlakům, které stanicí projížděly a náklad odvezly na místo určení.
Zednické práce na domech prováděli zedníci Benc, Joukl, Pařík, Štohanzl, Neubauer, Dvořák, Dvořáček a Filipenský. Když byla hrubá stavba připravena, nastoupili tesaři, aby vztyčili krovy pro střechu. V Polné to byli pánové Cink a Jelínek, jezdili sem tesaři z Brzkova, Záborné a Věžničky. Jakmile dokončili práci na krovu, vztyčili na nejvyšším bodě opentlený stromek – „glajchu“ a zdárné dokončení práce dobře zapili.
Po nich nastoupili pokrývači. „Térpapírem“, taškami nebo eternitem pokrýval střechy František Báča. Plechem pokrývaly střechy firmy Doubek, Koudela, Musil. O pokládání střechy plechem vědělo široké okolí. Práci s tabulemi plechu provázel hluk, který se nedal přeslechnout. Už jen manipulace s tabulí připomínala loutkové divadlo v Husově knihovně, kde tak herci vyráběli bouřku a zvuky pekelné. A což teprve, když dva dělníci rytmicky bušili do plechů při výrobě okapů a okapových rour, nebo připravovali plechy podle míry střechy. Bydleli jsme nedaleko Doubkových a já mám v paměti zafixované krásné letní slunné ráno, nemusím do školy a voní mi ve vzpomínce seno a do toho se ozývá bušení do plechů. Snad to bylo v době letních prázdnin, že ta vzpomínka je tak silná.
Studny u domků bez vodovodu kopal studnař Polívka, komíny kontrolovali a čistili kominíci Fortina a Martolos.
Veškeré stavební zámečnické práce (ale i jiné) prováděli pánové Pokorný, Holcman, Korejtko, Nejedlý, Bukovský, Konzbul, Zvoník a Aron. Dva posledně jmenovaní měli dobře zavedené strojní zámečnictví s rozmanitou výrobou. Pan Konzbul byl také vahař.
Mezitím se prováděly dokončovací práce uvnitř bytů. Instalovala se elektrika – tím se zabývali elektrikáři Beránek, Melichar, Novák, Kubíček, Vomela, Vencelides a Kašpar. Kromě toho pracovali oba posledně jmenovaní ve strojovně polenské elektrárny a měli na starosti i rozvod elektřiny v Polné.
Polenská elektrárna byla v nové secesní budově nad říčkou Šlapankou a zásobovala elektřinou celé město. Po spuštění prvního agregátu byl o elektrifikaci ve městě takový zájem, že po roce se představení města rozhodli instalovat druhý agregát. Můj otec byl jedním z prvních majitelů radiopřijímačů ve městě. Tenkrát byly napájeny elektřinou z akumulátorů, které se dobíjely v elektrárně. A tak mě občas brával s sebou, když musel do elektrárny zajít. Obrovské těžké široké kovové kolo bylo z poloviny zapuštěné do podlahy. Stále se otáčelo a do prostoru kolem sebe rozstřikovalo spousty kapének oleje. Pozorovat se smělo jen z můstků nad prostorem, kde se elektřina vyráběla. Byla jsem tou mohutností úplně oslněná, snad bych vydržela pozorovat proces celý půlden. Tak silně mě ta velká síla koncentrovaná v ohromném kovovém disku fascinovala.
Vedoucím v elektrárně byl pan Kocourek, po jeho odchodu z Polné převzal jeho funkci pan Dajč, který během války tragicky zahynul při motocyklové havárii. Rozvody a dohled nad rozvaděči elektriky měli pánové Beránek a Vencelides, kteří nám dětem imponovali svojí mrštností a uměním vylézt na sloup elektrického vedení. Na botách měli připnutou pomůcku ze silného drátu opatřeného malými výstupky, s jejichž pomocí se zachytávali na sloupech při jejich zdolávání a případných opravách na vedení.
Instalatéři zaváděli vodu do domků, buď z vodovodního řadu nebo ze studny, postarali se i o odpad. Když i tyto práce, které prováděly již zmíněné firmy klempířské a instalatérské, skončily, nastoupili znovu zedníci, aby dodělali vnitřní omítky, truhláři, aby vybavili domky okny, dveřmi, dodali i dřevěné schody, někde i vestavěné police. V Polné měli svoje dílny pánové Čaloud, V. a A. Neubauerové, Bečka, Horský, Landsman, Večeřa, Müller otec a Müller syn. Ti také vyráběli na objednávku – syn nábytek a rakve otec. Rakve také vyráběl truhlář Chmela. Vzpomínám na Karla Müllera mladšího, který mým rodičům vyrobil kombinovanou pokojovou skříň částečně zasklenou zabroušeným sklem. Říkám jí „střepník“ a nejsem schopná se s ní rozloučit i když jsem zjistila, že poslední rok nějak zachutnala červotočům. Snad mi ji předčasně nesežerou! Je pěkná a skladná a slouží i po 70 letech.
Za mého dětství se stavělo ještě dost kachlových kamen. Jednodušší do kuchyní, kachle v různých barvách byly převážně hladké. V kamnech byla jedna nebo dvě trouby na pečení nad sebou, byly zde zabudované i litinové vany – tzv. „kamnovce“ k ohřívání vody na mytí a u podlahy kamna vytvářela prostor, kterému se říkalo bucina. Ten sloužil k dosušení dřeva nebo na sušení bot členů rodiny, kteří přišli domů rozmáchaní. Pokojová kamna byla většinou z kachlů zdobených, i když ve 30. letech už se také stavěla z hladkého materiálu. V domě Městské spořitelny dostavěném 1933 byla ve všech bytech jednoduchá, elegantní kamna z kachlů chráněných kovovými hranami. Výhoda takových kamen spočívala v jejich dlouhodobé tepelné setrvačnosti, i když se muselo začít topit dříve, aby se prostor vyhřál. Kachlová kamna v Polné stavěl kamnář Adolf Skalák starší, jeho syn Adolf se učil zacházet s hlínou nejen doma, ale hlavně v keramické škole v Bechyni a v Karlových Varech, kde složil maturitu. Odtud si přinesl mnoho znalostí a zkušeností, které ho přivedly s jeho smyslem pro krásu a umění i na dráhu restaurátora kachlových topidel. Byly mu zadávány opravy kamen v zámcích (Veveří, Bítov), protože dokázal vyrobit i repliky rozbitých kachlů, takže od původních byly na hotovém díle k nerozeznání.
Důležitou práci pro uchování tepla v domovech odváděli polenští sklenáři Havlíček, Vencelides a později Barcal.
Domky tedy byly zastřešeny, omítnuty, voda i elektřina instalována, stopy po trubkách a drátech zlikvidovány. A to byl čas pro příchod posledních řemeslníků – malířů a natěračů. Se svým nádobíčkem v Polné nastupovali otec a dva synové Matulovi, Coufal, Hájek, Šejstal, Milfeit, Kundt, který byl též písmomalířem a pozlacovačem. To, že uměli chodit na štaflích, u práce si pískali, byli pocákáni od barev a většinou měli dobrou náladu, nás děti k nim přitahovalo. Obdivovaly jsme jejich žebříkovou artistiku, i když se nám občas zatajil dech, jestliže se štafle víc rozkymácely. Tenkrát se malovalo též podle šablon. Do kuchyní se malovalo třeba ovoce na stěny nebo kolem místnosti pár centimetrů pod stropem. To byl pak celý pás třeba jablek, hrušek, třešní apod. V pokojích bývaly stěny vymalovány tmavěji, na nich válečkem tvořený vzor třeba zlatou nebo stříbrnou barvou. V ložnicích se dokonce na strop malovala tzv. nebesa nad postelemi. To byla část stropu rozčleněná geometrickými útvary různobarevně vymalovanými, případně dozdobená kytičkami, hvězdičkami apod. Je dobře, že tato móda vzala za své už dávno (asi ve 40. letech minulého století), ale přece jen mi vrtá hlavou, jestli by dnešní malíři vůbec uměli také malovat na strop.
A tím vlastně končily řemeslné práce na stavbě a majiteli už zbývalo jen uklidit, nastěhovat se a zvelebovat okolí domku.

Autor: Jaroslava Hajnová

Zpět na seznam článků



Komentáře:

Jméno:  
E-mail:  

Kontrola (napište číslem 3x10):


Fatal error: Uncaught Error: Call to undefined function mysql_result() in /www/doc/www.kzhp.cz/www/komentare/komentare.php:44 Stack trace: #0 /www/doc/www.kzhp.cz/www/index.php(217): include() #1 {main} thrown in /www/doc/www.kzhp.cz/www/komentare/komentare.php on line 44