Střípky vzpomínek na konec II. světové války v Polné (Jaroslava Hajnová)

Po přežití náletu hloubkových letců – kotlářů – na vlak v Ronově u Přibyslavi, v němž jsem se vracela na Štěpána roku 1944 domů od babičky ze Žďáru nad Sázavou, jsem se moc ráda schovala v klidu své (Lázničkovy) rodiny v Polné. Tam jsem vlastně prožila poslední hektické dny druhé světové války. Na toto období mám pár výrazných vzpomínek. Je možné, že některý z pamětníků v nich najde chyby či nepřesnosti, vždyť jsou staré již 56 let. Snad mi budou prominuty možná i drobné nepřesnosti v posloupnosti dějů. Dnes už je nedokážu bezpečně určit, ale co je důležité, že zůstává podstata prožitků. Z nás, pamětníků, již hodně ubylo z těch, které ilegální Revoluční národní výbor /RNV/ pověřil ke konci války výkonem různých aktivit. Napadlo mě tyto události zaznamenat, aby nebyly zapomenuty, a aby zde zůstaly těm, co přijdou po nás.
V Polné ještě vládla poslední válečná zima, když na pokyn RNV byl ve městě pro dívky a mladé ženy zorganizován kurz první pomoci raněným a jejich ošetřování na lůžku. Dívkám a ženám od 16 do 21 let přednášel lékař, MUDr. Šafařík. Jedinou organizací, kde se mladí lidé směli scházet, tehdy bylo Kuratorium pro výchovu mládeže. Kurz probíhal pod jeho hlavičkou. Za četných podvečerů se frekventantky seznamovaly nejen s poskytováním první pomoci, ošetřováním ran, obvazovou technikou, ale i s prací a službou u lůžka. Pro práci v lazaretu tak byly připraveny Božena Hejduková, Věra Dušátková-Zemanová, Hana Pometlová-Luňáková, Irena Šancová-Štočková, Irena Turecká-Šamánková, Marie Vavroušková-Tůmová a Jaroslava Veselá-Hajnová. Na vybavení vyklizených místností a zřízení lazaretu na Kaplance bylo ještě brzy. V Polné bylo počátkem května roku 1945 ještě mnoho bdělých Němců. Říkalo se, že zde hledali zajatého generála Schörnera. Měl být držen v hotelovém pokoji, v prvním patře U Zlaté hvězdy.
Ve velké, původně sokolské místnosti v Zámku bylo stanoviště mladých lidí ze Sokola, skautů i ostatních dobrovolníků. Pohotovost zde měly i dívky školené v kurzech první pomoci. Chlapci byli připraveni konat služby kurýrů. Hlídky sledovaly na vrcholu obvodových zdí sokolského cvičiště pohyb německých vojsk na silnicích kolem města, a hlavně na hrázi Pekla. Právě tudy vedla jediná hlavní komunikace směrem na Jihlavu, Štoky a Německý Brod. Hlášení podávaly na NV, kde je od nich přebíral štábní kapitán Václav Kouklík, pověřený zajišťováním bezpečnosti města.
Počátkem května se z Varhánkova ústavu odstěhovaly zde ubytované příslušnice Svazu německých dívek – Bund deutscher Mädel /BDM/. Odjely tajně a se strachem před Malinovského armádou, která se k Vysočině rychle blížila.
Dne 5. května 1945 se z rozhlasu ozývala již jen čeština. Rozhlasáci podávali informace o veškerém dění v Praze a vyzývali národ k pomoci. To byl signál pro Rudolfa Vytlačila, francouzského legionáře a skauta. Vyvěsil společně s Vladimírem Prokopem poprvé naši československou vlajku na věži kostela. A hned poté se začaly objevovat vlajky na dalších budovách. Bylo až překvapující, kolik jich bylo přes válku zachováno. Nebo byly některé tak rychle ušity? Pak byl polenské veřejnosti představen ilegální Revoluční národní výbor. Za tribunu posloužil valník. Už tenkrát jako předseda vystupoval Jindřich Pešák, členy byli škpt. Václav Kouklík, JUDr. Jan Pochobradský, ThDr. Jan Pořícký, Václav Grábner a Josef Forstner.
Následovala, naštěstí krátká, řádka dnů naplněných strachem, nejistotou a zprávami o zvěrstvech Němců, zvláště oddílů SS, prchajících před Rudou armádou a doufajících, že se jim podaří včas se přiblížit americké Pattonově armádě, jíž by se dali raději zajmout. Wehrmacht i SS oddíly projížděly městem auty nejrůznějších typů, na tancích, motocyklech i na bicyklech, dnem i nocí. Občas je střídaly kolony zubožených německých civilistů. Ti své děti a tu trochu majetku vezli na čemkoli, co mělo kola – v dětských kočárcích, na kárkách, na malých žebřiňáčcích ručně tažených, šťastnější měli vozy tažené hovězím dobytkem. Koně a auta jim jejich „soukmenovci“ už dávno zrekvírovali. Čtyři dny probíhaly ve městě relativně klidně, odmyslíme-li si pohyb nekonečné kolony. Naše chlapecké hlídky přesuny sledovaly a pravidelná hlášení podávaly na radnici. Přitom sledovaly, jak se německá armáda zbavuje zbraní, jak je i s bedničkami munice odhazuje všude kolem silnic, kudy projíždí. Odhazovala je do příkopů, na louky, do polí, do potoků a rybníků, prostě všude, kam je to jen napadlo. A do toho se ozvala ruská letadla, která ostřelovala prchající nepřátele na cestách. Při těchto náletech došlo i k bombardování Polné.
Při jednom z náletů dostala plný zásah Procházkova pila Na Podhoře, obuvnické družstvo a Čumplův domek na Jungmannově ulici. Na náměstí byla zasažena budova Okresního soudu i nedaleko odstavené a opuštěné auto, plně naložené municí. Všechny zmíněné objekty začaly po zásahu hořet. Munice na autě explodovala a v tu chvíli nezůstala na Husově náměstí a v přilehlých ulicích jediná skleněná tabulka v oknech celá. Zato chodníky byly zaváty závějemi střepů. Poslední bomba spadla na první nádvoří v Zámku. Hromady dřeva, které tu měli nájemníci vyrovnány, připomínaly pilotovi asi maskování těžké vojenské techniky. Za oběť padla staletá lípa a kus kamenné stěny, snad metr silné, v traktu, kde měl bednář Karel Chládek svoji dílnu se skladem.
Podle rozvrhu čekaly absolventky kurzu první pomoci v sokolské místnosti v Zámku. Tam je také zastihl pokyn RNV, aby ihned připravily lůžka pro příjem prvních raněných. Ta měla být „Na Kaplance“ ve vyklizených místnostech ČK, kde byla dosud umístěna poradna pro matku a dítě. Klíče měla jedna ze členek výboru ČK. Když jsme, my mladé, pro klíče přišly, odmítala vyjít ze sklepa, kde přečkávala nálet. Po delším přemlouvání nám je nakonec vydal její manžel, který se nebál pro ně dojít do prvního patra. Pod přístřeškem na dvoře Pometlových byly uskladněné kovové postele s čerstvě nacpanými slamníky. Přestěhovat postele a slamníky byla s pomocí hochů otázka necelé hodiny. Prádlo ovšem nebylo žádné. A tak se skupinky děvčat rozběhly po městě a doslova žebraly o povlečení na postele a ručníky. Občané, z radosti nad koncem války, obětavě dávali ze svých, mnohdy skromných zásob, takže už dopoledne byl lazaret připraven k příjmu raněných. Snad mě paměť neklame, ale myslím, že náš první pacient byl ruský voják Valentin Indus. Jako první vstoupil do našeho města a byl postřelen do hrudi a na hlavě. V lesích kolem Polné se ukrývalo mnoho raněných německých dezertérů. Nechávali se celkem bez odporu zajmout našimi muži, kteří šli lesy „čistit“. A tak se během dne náš malý polní lazaret zaplnil.
Podle mezinárodních smluv jsme ošetřovaly jak Čechy, tak Němce. Naše muže jsme ukládaly do místnosti s okny do zahrady ke hřbitovu, Němci leželi v místnosti s okny ke kostelu. Malou, samostatnou místnost měl Indus, mladý krásný člověk, s těžkým zraněním. Péči o něj převzal MUDr. Šafařík od MUDr. Tureckého, který Indusovi poskytnul první ošetření a zajistil mu přestěhování do lazaretu. Zde už Induse podle pokynů MUDr. Šafaříka ošetřovala Irena Šancová, tehdy ještě ani ne šestnáctiletá. Všichni dělali všechno pro to, aby mohl být těžce raněný voják převezen do Německého Brodu. Teprve v pozdním odpoledni se podařilo najít nákladní auto schopné jízdy, které pak řídil Alois Bukovský. Nejnutnější zdravotní péči na cestě poskytovaly zdravotní sestra Marie Motlová a dobrovolná pracovnice Irena Turecká. Bezpečnostní doprovod zajišťovali František a Ladislav Cihlářovi.
Za ten první den nás potkalo tolik událostí a tolik dojmů, že i přes skoro nepřekonatelnou únavu jsme žádná ani na chvíli neztratila pozornost. Nešlo to, nervy byly, jak se říká, „na pochodu“. Tu noc měla se mnou službu Božena Hejduková. V časných ranních hodinách, skoro ještě za tmy, se začaly z lesů od Brzkova a Hrbova k Polné stahovat německé tanky. Snažily se, ještě za tmy, projet městem na Prahu. Školská brána vedle Kaplanky pro ně však byla úzká. První tank tam uvíznul. Na to okamžitě reagovala posádka jediného ruského tanku, který stál vedle spáleniště budovy soudu na náměstí poblíž mohutné břízy, která tam tehdy rostla. Jeho postavení nebylo výhodné, protože kromě břízy mu ve výhledu vadil i pomník padlým. A tak střely, které vypálil, proletěly vlevo od brány nad okny, prorazily strop a explodovaly v I. patře, v kanceláři Péče o mládež. Kaplanka nemá sklep, a proto jsme s našimi „znalostmi“ balistiky přestěhovaly naše muže honem na podlahu pod okna. Nad ně jsme přetahaly postele jako „kryt“. To je mělo podle našeho přesvědčení ochránit před zbloudilou kulkou. Nevím, jestli by to pomohlo, naštěstí žádná nepřiletěla. Po střelbě ruského tanku se Němci vraceli, odkud přijeli. Tank, který stál ve Školské bráně, několikrát vypálil na ruskou posádku na náměstí. Jeho střely však létaly směrem k domu Hlaváčových (dnes obchodní dům Vala), kde urazily kus rohu domu a směrem na dům Hladíkův, kde se střela zabořila do stěny, aniž by vybuchla. V domě čp. 43, patřícím tehdy Vomelovým, byla ve zdivu delší dobu zabořená bomba. Snad po ruském náletu. Na Polnou byly také shozeny zápalné bomby, a sice na márnici hřbitova sv. Barbory, u kostela sv. Kateřiny a do Radoušova zahradnictví, požár naštěstí nezpůsobily. Když se potom venku střelba uklidnila, vyprávěla mi moje matka, která jako jediná členka Červeného kříže byla s námi po celý den i noc, jak ji Indus stále volal, říkal jí „mama“, držel ji za ruku a bál se, aby neodešla.
Pomalu se již rozednívalo, když jsme uslyšely venku volání, jako kdyby někdo někoho vítal. Opatrně jsme vykoukly a uviděly matku Ireny, paní Tureckou, úplně zoufalou strachem o dceru. Byla v takovém stresu a psychicky na dně, že si vůbec neuvědomovala, že zdraví a vítá německé tanky. Němečtí vojáci na ni mávali také a myslím si, že tento její omyl jí tenkrát zachránil život.
Dopoledne se vrátili všichni, kteří jeli s raněným Indusem. Dověděli jsme se, že jim při zpáteční cestě Němci zrekvírovali nákladní auto a je vysadili někde v prostoru u Štoků. Museli jít domů pěšky. Brzy je přepadla tma a bylo nebezpečné pokračovat chůzí kolem lesů plných dezertérů. Zastavili se proto na jakési louce s příkopem zpevněným betonovými skružemi a protože byli unavení, zalezli do skruží, aby tam přečkali noc. Muži ale nezvládli vodorovnou polohu, protože pro ně tento den trval už o mnoho déle, než jen 24 hodin. Únavou usínali a některý z nich začal nahlas chrupat. Ostatní ho tahali stále za nohu, aby zůstal bdělý a neprozradil jejich úkryt Němcům, kteří přes louku přecházeli a přes příkop skákali. Kdoví, jak by to bylo dopadlo, kdyby je našli. Takto se všichni vrátili utrmácení, bledí a ospalí, ale zdraví a v pořádku domů.
Když se zahájily ranní práce v lazaretu, zjistilo se, že jeden z Němců, který měl rozdrcený hrudní koš, jak ho tank přimáčknul ke zdi, a ležel v místnosti kudy proletovaly střely z tanků, nezvládnul svěrače a přihodilo se mu to, co se někdy lidem ve vypjatých situacích stává. Moje matka mě se suverénní samozřejmostí poslala dát ho do pořádku. Nevím, jestli si vůbec uvědomila, že já jsem do té doby viděla nahého mužského jen na obrázku v knize „Domácí lékař“, kterou jsme si doma s mými bratry tajně prohlíželi. Tenkrát ještě život neměl proti dnešku tak rychlý spád. Byli jsme nezkušené, silně naivní, ba hloupé, zvláště v tomto ohledu. Ale vzala jsem umývadlo s vodou, pomůcky k mytí a se zřejmým studem, rozpaky a nechutí jsem se blížila k posteli. Tehdy byla v rodině MUDr. Michálka zaměstnána jako společnice nemocné paní Michálkové starší kvalifikovaná sestra s celoživotní praxí. Často nám přicházela ve volných chvílích pomáhat. Ta mě uviděla i s mými pocity, vykázala mě ven a očistu provedla sama. Jak já jsem jí byla vděčná!
Jednou odpoledne se objevila ruská motospojka, klučík asi 18, nanejvýše 19 roků. Na jedné ruce mu visel malíček jen na podkožním vazivu a na kůži. Rychle ho chtěl ustřihnout, že ho pohyby skoro utrženého prstu bolí. Domlouvala jsem se s ním těžko, on neuměl česky ani německy, já neuměla rusky. Bála jsem se toho zákroku, ale když na mě nakonec namířil pistoli, rozuměla jsem hned a strach mě k operaci dohnal. Jakmile jsem mu ruku ošetřila podle jeho přání a zavázala, nasedl na motorku a odjel, prý na Velké Meziříčí. Dnes bych za takový výkon šla před soud, tenkrát bylo ale všechno jinak. V jednom z prvních dnů, když se z lesů začali stahovat ranění Němci, byl lazaret již tak přeplněn, že je bylo nutno uložit provizorně aspoň na podlahu v budově děkanství. Většinou to byli mladí kluci, sotva škole odrostlí. Ti, které v „Hitler Jugend“ tak zfanatizovali, že po skončení školní docházky šli se zbraní v ruce položit životy za Führera. Někteří s nadšením dobrovolně, jiní byli odvedeni násilím. Lékař procházel mezi nimi a ošetřoval je se dvěma nejmladšími pracovnicemi, Hanou Pometlovou a Irenou Šancovou. Tihle „vojáci“ chytali děvčata za nohy a úpěnlivě prosili, aby jim nějak pomohla od bolesti. Byl mezi nimi jeden se zraněním nohy. Lékař nařídil rozstřihnout nohavici, aby se k ráně dostal. Ale v lazaretu, vybudovaném doslova za pochodu, jsme tenkrát neměly po ruce nůžky. A tak někdo nabídnul zrezivělý nůž, kterým děvčata, za nepředstavitelných bolestí toho kluka, nohavici pižlala. Pak se ukázalo, že celá noha, až ke kyčlím, je zachvácena snětí, došlo už i k celkové otravě krve. Z očí toho kluka, kromě bolesti a strachu, vyzařovala i víra a naděje, že mu doktor pomůže. Jenže tomuhle „vojákovi“ už nebylo pomoci, ani kdyby se noha v tu chvíli amputovala. Byl to konečný důsledek delšího pobytu v lese bez ošetření. Tuto vzpomínku nelze vymazat až do konce života z paměti.
Počet lůžek v lazaretu bylo nutno rozšířit. Asi 30 lůžek vybavených i prádlem zůstalo ve Varhánkově ústavu po BDM. A tak se začalo se stěhováním. Ten den jsem měla nějakou pochůzku ve městě a při návratu mi Hana Pometlová, která stála nad schůdky přede dveřmi, říkala: „Nechoď tam! Nahý tělo za korunu!“ Dívala jsem se na ni překvapeně. Pak mi vysvětlila, že moje matka ještě s jednou sestřičkou sehnaly dvoje dřevěné necky a čtyřmístnou lavici; pomocí kropící konve prováděly očistu zavšivených a zanedbaných vojáků Wehrmachtu. Lavice uprostřed, z každé strany jedny necky, nazí chlapi seděli střídavě tak, aby měli nohy ve vodě. Byli namydleni, vydrbáni, opláchnuti vodou z kropiček, nazí zabaleni do čistých prostěradel, aby nepřenesli „něco“ s sebou v prádle, a stěhovali se do Varhánkova ústavu. Abychom nemusely asistovat u mytí, nosily jsme s Hanou ty vojáky v prostěradlech na nosítkách po Šancích, stejně jako muži. Od nás je přebíraly v ústavu další ženy a my jsme se úspěšně vyhnuly pohledu na nahotu.
Při práci u lůžka jsem musela často překonávat chvíle plné rozpaků. To třeba, když se mému kamarádu zaseklo pár střepin do míst, kde záda začínají mít špatnou pověst, bylo trapně mně i jemu při převazech a čistění ran. Taky mi utkvělo v paměti, jak jsem krmila polévkou toho vojáka s roz-drceným hrudníkem. Byl to beznadějný případ, ale držel se! Stále naříkal, jaký má hlad, až mi doktor řekl: „Dej mu polévku!“ Poslechla jsem a začala ho krmit, byl totiž tak slabý, že by ani lžíci neudržel. Jedl hltavě, opravdu měl velký hlad. Pak se mu svezla ruka z postele, vrátila jsem mu ji zpátky. Když se to opakovalo asi třikrát, zabalila jsem mu ji do deky a krmila dál, dokud mu nezačala polévka vytékat koutkem úst zpátky. Na mou otázku, jestli ještě chce jíst, mi jeho soused řekl: „Der hat schon genug“ (Ten už má dost). A opravdu, ten voják při jídle zemřel.
Do nemocnice v Jihlavě byli soustřeďováni vážněji ranění Němci. Dne 25. května 1945 nám odtud předali 14 pacientů na doléčení. Byli to mladší vojáci, tak asi v našem věku. Z nejhoršího už byli venku, byli šťastni, že je po válce. Z nás měli náramnou legraci, když viděli, jak se i po těch třech týdnech v lazaretu stále ještě stydíme. Zvláště jeden uličník, takový statný mladý kluk, raněný ve slabinách, byl ještě stále vybarvený do modrožlutězelena a masivně oteklý v podbříšku. Při vizitě mi nařídil doktor přikládat octanové obklady na otok. Všechny mladé ošetřovatelky z něj byly rozpačité. On to na nás poznal, a tak kdykoli šla některá z nás kolem jeho lůžka, odkrýval deku a choval se jako exhibicionista. Moc se na náš účet bavil. Znovu mě zachraňovala Marie Motlová: „Dej mu octan do láhve. Ruce má zdravé, ať si mění obklady sám.“ A měla pravdu, taky to tak šlo.
V lazaretu nám zemřel i jeden polenský školák, Mirek Musil. V ruce mu vybuchnul granát a střepiny ho smrtelně zranily na břiše a v podbřišku. Na příkaz doktora jsem ještě stačila doběhnout pro jeho matku, aby hned spěchala do lazaretu, chce-li ho ještě vidět živého. Stihla to, synek jí pak zemřel v náruči. Byl to jeden ze sedmi zmařených životů polenských občanů v důsledku manipulace s pohozenou municí. Ta byla sice sbírána a skladována, ale na službu ve skladu doplatil životem i zkušený legionář Josef Vaněk, kterému rovněž vybuchl granát v ruce. Granát vyoraný na poli v Janovicích utrhnul ruku místnímu občanu při polní práci. Podobný úraz utrpěl i učeň řezníka Emanuela Procházky. Pohozenou munici našel na dvoře řeznictví a při manipulaci s ní mu explodovala a vyrvala mu svalstvo na dlani. Přitom měl celkem štěstí, protože okamžitá a hlavně správná pomoc MUDr. Šafaříka s následnou operací v nemocnici mu ruku zachránily.
O život tehdy přišel i polenský občan starý pan Fukátko. Tehdy si Rusové odněkud přivezli prase a zeť pana Fukátka, řezník Alfons Vítek, ve dvoře u Fukátků prase porazil a zpracoval. Po večerním hodování se nechtělo vojákům shánět nocleh. Proto jim pan domácí nabídnul k přespání jeden pokoj, který uvolnil. Ráno však se zděšením zjistil, že jsou pryč nejen Rusové, ale i všechno, co se dalo ukradnout a odvézt. Rozčilený šel ty vojáky hledat a došel až k nádraží. V místech proti hostinci U Nádraží chtěl přejít silnici, kterou s velkým rachotem projíždělo mnoho vojenských vozidel. Skoro hluchý pan Fukátko neslyšel právě přijíždějící tank a vstoupil mu do cesty. Nejspíš hrana krytu tankových pásů mu prorazila lebku na spánku. Zemřel na místě.
K léčení jsme přijímali i německé civilisty. Těm se za války s velkou ironií říkalo „národní hosté“. Byly to nejen mladé, dospělé ženy, staří lidé, ale i malé děti. Byli raněni při úsilí dosáhnout západní hranice – americké zóny. Často se ti nejhůře ranění přesouvali po uvolnění lůžek do jihlavské nemocnice. Taky se stalo, že MUDr. Šafařík ošetřil velice poraněnou ruku mladému ruskému vojákovi a poslal s ním Irenu Šancovou, aby zastavila nějaké vozidlo, kterých tu stále jezdily celé dlouhé kolony na Prahu, a ti, aby ho vzali s sebou do nemocnice v Německém Brodu. Dlouho se jí nedařilo, až si dodala odvahy a vstoupila do cesty ruskému důstojníkovi. Informovala ho o ošetření vojáka a požadavku lékaře, aby byl přepraven do špitálu. Tedy celkem jednoduchý úkol. Ruský důstojník, který o sobě prohlašoval, že je taky doktor, se vyjádřil, pro naše lidi, nepochopitelně a neuvěřitelně. Nikam ho neodvezou, ať si dojde do nemocnice pěšky. I tak se zacházelo s vlastními lidmi, kteří byli raněni při riskování ztráty života ve válce.
Lékařskou péči po celou dobu trvání lazaretu zajišťoval, vedle práce ve vlastní ordinaci, MUDr. Šafařík. Později mu pomáhal rumunský lékař, který do Polné dorazil s rumunským vojskem.
Někdy začátkem června 1945 jsem byla pověřena hospodářským vedením lazaretu. Dostala jsem k ruce šest německých zajatců, kteří vařili nejen pro lazaret, ale myslím, že i pro zbylé zajatce, kteří zde ještě zůstali. Tito muži měli na starosti také úklid budovy a jejího okolí. Potraviny jsme dostávali z RNV, kde se soustřeďovali nejen zajatci, ale i kamiony s potravinami. Těm se celou válku říkalo „berušky“. Tato auta celé roky války projížděla obsazeným územím a „brala“, na co přišla. Měli jsme tedy dost zásob na vaření, tuků a jiných, někdy i vzácných, potravin. Maso jsme odebírali naproti lazaretu od koňského řezníka Sedláka. Koňů bylo dost, zvláště raněných, a ty bylo nutno včas porazit.
Dny utíkaly jeden za druhým při té starosti o kuchyň a pořádek celkem bez výraznějších změn. A v tom fádním šedivějším období se vrátil z koncentračního tábora Dora Sangerhausen místní mladý muž Lojzík Štoček. Naší rodině přinesl pozdrav od mého strýce, se kterým byl internován. Protože strýc prošel na začátku války několika koncentráky, a byl už starší a slabý tak, že by byl nedošel vlastními silami, jak se to podařilo těm mladým, čekal na dopravu organizovanou Červeným křížem. Chtěla jsem se o něm dovědět víc. Šla jsem tedy se Štočkem na procházku po silnici k Věžničce kolem Březiny. Naprosto nečekaně před nás z houštiny vyběhli dva rumunští vojáci. Vypadali, že jsou vyzbrojeni jen klacky z lesa. A hned po nás žádali „bumagy“, a že musíme jít s nimi. To jsme z jejich posunků nějak pochopili. Lojzík mi říkal: „Uteč honem, je mi jasné, co chtějí.“ A já jsem se po chvíli zdráhání, kdy jsem si hrála na hrdinu, dala skutečně na útěk. Za rohem pole se vzrostlým obilím jsem si naoko zavazovala botu, a jakmile vojáci s mým kamarádem zašli za roh, dala jsem se do běhu přes louky a pole směrem na dobroutovskou silnici. Teprve pak jsme viděli, že Rumuni ozbrojeni byli. Buď jsem měla velké štěstí, nebo oni neuměli střílet, ale na silnici jsem dokázala doběhnout. Tam se mě ujali ruští vojáci s jakýmsi povozem a odvezli mě na radnici. O celé příhodě jsem rychle informovala štábního kapitána Kouklíka. Ten se ihned spojil s rumunskými důstojníky a pro Lojzíka šel s nimi. Jenže mezitím Rumuni pod pohrůžkou zastřelením Lojzíka – po okradení a zbití – poslali do Ochoze. Druhý den Lojza přišel jako pacient do lazaretu, bez zlatého prstenu, který měl po svém otci, zato s masivními podlitinami a úplně novou mírovou zkušeností. Rumunští důstojníci vydali rozkaz k nástupu celého osazenstva vojenského tábora v prostoru na Bratských loukách a Lojzík Štoček měl určit pachatele. V Polné se pak šuškalo, že aktéři události byli popraveni. To už ale nikdo nevěděl přesně, možná to byly jen fámy pro uklidnění veřejnosti.
V souvislostech s rumunskými vojáky dislokovanými v květnu a červnu roku 1945 v Dobroutově a Věžničce si vzpomínám ještě na jednu příhodu, která byla spíše humorná. Rumuni se pohybovali hodně i v Polné a v dalších okolních vesnicích. Kdesi zrekvírovali ovce a pásli je na poli za naší zahradou. Asi se jim víc líbila tráva za drátěným plotem, rozpletli ho proto a ovce hnali do zahrady, kde právě pracoval můj otec. Ten rok bylo teplé jaro, sazenice zeleniny byly už pěkně vzrostlé, a tak mu bylo líto nechat je sežrat ovcím. Ovčí návštěva se mu vůbec nelíbila a snažil se „pasákům“ vysvětlit, že to se nedělá. Jenže oni by byli neposlechli, i kdyby rozuměli. Táta vzal proto sáček s nějakým hnojivem, začal ho na trávu sypat a přitom ukazoval, že ovce uhynou. To majitele ovcí vylekalo, tak ovce vyhnali a sami ten plot znovu zapletli, aby ovce už do zahrady nemohly.
Utekl i červen a lazaret se pomalu začal likvidovat. Poslední prázdniny před nástupem na studia jsem chtěla strávit u tety v Poděbradech. Mezitím se vrátil už i strýc z koncentráku. Snad změna prostředí a stravy způsobila, že ho svědilo celé tělo. Bylo mi ho líto, protože jsem měla podobné pocity na hlavě. Moje přepečlivá teta se mi podívala do vlasů a vyděsila se, když zjistila, kolik vší se mi po hlavě prohání. Nedaly se tenkrát zlikvidovat jinak, než natřít vlasy petrolejem, zabalit do šátku a po týdnu proceduru opakovat. Jen tak jsem se mohla těch „breberek“ zbavit. Je jasné, jak jsme obě „voněly“, teta i já, a s námi celý byt. A pikantní na tom je, že jedna z mých přítelkyň, když jsme asi po 50 letech vzpomínaly na společnou dobu prožitou v lazaretu, se přiznala, že na tom byla stejně. A další se přiznala teď nedávno. A tak nevím, jestli se to těm ostatním vyhnulo, nebo vešky dokázaly úspěšně utajit.
A to byl zlatý hřeb našeho působení v polenském polním lazaretu. Žádnou odměnu, a myslím, že ani poděkování, jsme od nikoho nedostali. Jen ty vešky od vojáků. Získali jsme však vědomí, že pokud nám síly a vědomosti stačily, pracovali jsme pro dobrou věc a s velkým nasazením bez ohledu na nebezpečí, a často s neskonalou únavou. Zůstalo nám na tu dobu mnoho vzpomínek a já jsem se s vámi, milí čtenáři, právě teď o ty nejživější podělila. Přání mám jen jedno. Aby už nikdy nikdo neměl příležitost tak smutné a bolestivé události prožít.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Klub Za historickou Polnou hledá pro svůj archiv, založený v roce 1991, fotografie, pohlednice, úřední dokumenty, novinové výstřižky, publikace, jakékoliv dobové doklady se vztahem k historii Polné a regionu, panství Polná-Přibyslav a významným osobnostem z Polenska. Uvítáme i kopie dokumentů. Prosíme o nabídku na tel.: 731567364 nebo na adresu: Klub Za historickou Polnou, Varhánkova ul. 275, 588 13 Polná.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Autor: Jaroslava Hajnová

Zpět na seznam článků



Komentáře:

Jméno:  
E-mail:  

Kontrola (napište číslem 3x10):


Fatal error: Uncaught Error: Call to undefined function mysql_result() in /www/doc/www.kzhp.cz/www/komentare/komentare.php:44 Stack trace: #0 /www/doc/www.kzhp.cz/www/index.php(217): include() #1 {main} thrown in /www/doc/www.kzhp.cz/www/komentare/komentare.php on line 44