Za oceán (Ing. Milan Šup)

V současné době si připomínáme 150 let od vstupu prvních polenských vystěhovalců na půdu dnešních Spojených států amerických. Nebyli ovšem mezi prvními, kdo nový světadíl poznali. Dvě století po objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem se již v roce 1678 vydal s hromadnou výpravou do zámoří misionář a polenský rodák Šimon Boruhradský (1650–1697). Jeho působištěm se ovšem stalo Mexiko, kde se těšil velké přízni místokrálů i jako vynikající stavitel. Pozoruhodnými vodními stavbami zachránil před hrozivými povodněmi města Mexiko a Coyacan. Podílel se na obnově místokrálova paláce při vzpouře Indiánů poškozeného. Po návratu k misijní práci zemřel v roce 1697 nakažen morem na lodi, která ho měla dopravit do nového působiště na Mariánském souostroví. Svou vzdělaností a dovedností se v době velkých zámořských objevů stal nejznámějším českým misionářem v Americe, známým pod jménem Simon de Castro.
O téměř dvě století později, v počátcích masového vystěhovalectví v polovině 19. století do Severní Ameriky, patřilo jeho rodiště Polná mezi místa, odkud již v prvních letech hromadného putování odjížděli někteří její obyvatelé do Nového světa. Na otázku, co vedlo polenské měšťany k daleké cestě lodí přes oceán do Ameriky, zaznamenal pro budoucí generace kronikář Antonín Pittner do Památní knihy města Polny k roku 1853: „Toho roku mnoho obyvatelů z naší milé vlasti české odstěhovalo se do Ameriky, kde dle pověsti ouplná svoboda a velmi laciné pole, arci pusté lesy, ku koupení jsou, z čehož se snad žádné daně neplatí. Zpráva ta i do našeho města přišla, mnoho hluku nadělala, takže mnoho obyvatelstva k vystěhování do Ameriky se chystalo. Již toho roku a sice 3. srpna odstěhoval se měšťan řádný a vážený Teodor Ráček s manželkou a třemi dítky, s nímž šel Maxmilián Sobotka, svobodný, řemesla perníkářského. Přes 200 měšťanů, přátel a známých vyprovázelo je u velkém loučení až do Štoků.“ 1)
Zámořské vystěhovalectví z Rakouska-Uherska, na kterém se vystěhovalci z českých zemí až do poloviny let sedmdesátých podíleli v 80 %, nabylo hromadného charakteru po roce 1848. Příčinou hromadného vystěhovalectví do Severní Ameriky se zabývají studie mnoha autorů. Citujme z nich jednu, dle našeho názoru nejvýstižnější pasáž, od PhDr. Kutnara, Csc.: „Zámořské vystěhovalectví z Rakouska-Uherska nabylo hromadného charakteru po roce 1848, za změněné hospodářsko-sociální situace, kdy byly úřední procedury dočasného a trvalého vystěhování zmírněny a kdy vnitřní podmínky, vyhánějící určité společenské vrstvy z domácího prostředí, a podmínky vnější, lákající k emigraci do ciziny výhledem lepšího života, podstatně zesílily…“
Vystěhování ovlivnily zprávy o levných pozemcích a také o nálezu zlata v Kalifornii. Po celém Rakousku-Uhersku lákaly občany k vystěhování americké železniční a lodní společnosti. Agenti vystěhovaleckých společností se snažili získat k vystěhování obyvatele z různých míst českých zemí.
Také v Polné působil od roku 1879, se souhlasem obecního úřadu, podjednatel akciové plavební společnosti Severoněmecký Lloyd v Brémách, majitel městského zahradnictví v Polné Jan Lacina. Vystěhovalectví podporovaly i četné příručky o životě v Americe vydávané zejména výše uváděnými společnostmi. Nezanedbatelný vliv, Polnou nevyjímaje, měly dopisy vystěhovalců o životě v Americe, zasílané přátelům do rodné země. K vystěhování občané potřebovali tzv. Reisepass für das Ausland s dodnes obvyklými náležitostmi tohoto dokladu opatřeným krejcarovým kolkem v hodnotě 15 krejcarů. Vystěhovalci museli prokázat, že v Čechách nezanechávají žádné dluhy a mají dost prostředků na cestu do Ameriky. Potvrzení jim dávaly obecní úřady. Na počátku masového vystěhování museli čeští vystěhovalci podepsat protokol, že se po odchodu z Rakouska již nikdy nevrátí domů. Někteří vystěhovalci proto po vystavení pasu uváděli jinou cílovou zemi, jako např. Německé spolkové státy. S touto „obezličkou“ žádali o vydání pasu i někteří občané z Polné. Po splnění výše uvedených podmínek vydávali se na cestu do Severní Ameriky i první vážení polenští měšťané v polovině 19. století. Železniční trať do tehdejšího Německého Brodu ještě nevedla. Do Kolína cestovali vystěhovalci na povozech, po železnici potom do Hamburku, později také do Brém, kde nastoupili cestu přes Atlantický oceán. Ve stísněných prostorách lacinějších tříd trvala plavba lodí několik týdnů. Také stravování bylo nedostatečné, i když od roku 1848 bylo lodním společnostem nařízeno zajistit pro cestující jídlo a pití. Lodní jídelníček podrobně vypsal jeden z prvních vystěhovalců z Polné Jan Promberger. Ráno hořká káva, v poledne kousek vepřového nebo hovězího slaného a napolovic shnilého masa, trochu hrachu nebo fazolí, večer trochu hořkého čaje. Na osm dní příděl dva a půl libry černého sušeného chleba z otrub a písku a dvě libry bílého chleba, kterého byla polovina plesnivá. Svérázná polenská paní Ferdinandová se o jídle na plachetnici po návratu do Polné lapidárně vyjadřovala slovy: „…a to šrádlo na něm – unter Hund und Schweine“ a o samotné plachetnici „…to bejt šíf, že jsme na něm Kolumbusa o moc nepšedhonili“. Dodejme, že tato svérázná dáma, která se do Polné vrátila již před rokem 1878, prožila s manželem svůj americký pobyt v Kalifornii mezi zlatokopy.
Trvala-li cesta prvních vystěhovalců v padesátých letech dva až tři měsíce, po dvou desetiletích to již zvládli jejich následovníci na parníku přes oceán za 14 dnů. O pouhých sto let později přepraví letecké společnosti zájemce o cestu z Evropy do Ameriky za několik hodin letu s veškerým pohodlím. Český občan, na rozdíl od časů, kdy byl občanem Rakouska-Uherska, potřebuje dnes do USA kromě pasu i vízum, musí absolvovat pohovor, sejmutí otisků prstů a fotografování. Zatím. A pokud se chce zdržet a pracovat, je nutné nezbytné pracovní povolení. Po tomto krátkém odbočení si připomeňme jména a rodiny prvních polenských pionýrů, kteří v polovině padesátých let 19. století opustili rodnou Polnou a vstoupili na půdu Severní Ameriky.
V letech 1853 a 1854 se vystěhovalo z Polné 43 občanů, kteří měli vystavený pas do Severní Ameriky, v případě nedovoleného vystěhovalectví, do jiné země. Bylo to 21 dospělých osob, 12 mužů a 9 žen, s nimi odjíždělo 22 dětí. Zajímavá je věková struktura prvních vystěhovalců. Muži byli ve věku 27 až 44 let, ženy ve věku 31 až 41 let. Jejich dětem bylo v té době 3 až 15 let. Odjížděli jednotlivci i celé rodiny polenských řemeslníků. Z jednotlivců to byli obuvník Josef Frey, cukrář Maxmilián Sobotka, mydlář Jan Pojman, tkadlec František Blažek, klempíř Jan Promberger a služebné Nepomucena Kasalová a Antonie Korotvičková. Nejpočetnější byla rodina soukeníka a hostinského F. Pešáka (41 let) a K. Pešákové (39 let) se sedmi syny ve věku 3, 5, 11, 12, 13, 15 a 19 let. S rodinou prýmkaře Jana a Marie Ráčkových odjíždělo pět dětí. Rodina soukeníka Teodora Ráčka (38 let) a jeho manželky Kateřiny cestovala se třemi syny ve věku 7, 10 a 13 let. S obuvníkem Karlem Filipenským (44 let) a manželkou Julií (33 let) odjížděly tři dcery. Rodina obuvníka Jana Vodňanského (42 let) a jeho manželky Antonie (41 let) opouštěla Polnou s jedenáctiletým synem. Z dopisů vystěhovalců vyplývá, že všichni strastiplnou cestu na lodích přežili. Stejně tak dalších téměř padesát obyvatel a rodáků, kteří se vystěhovali v osmdesátých letech 19. století. Ne všichni vystěhovalci z českých zemí měli to štěstí absolvovat dalekou cestu po moři bez újmy na zdraví. Zkažené potraviny a nakažlivé nemoci během plavby byly příčinou, že cestou zemřela polovina českých vystěhovalců. Uvádí to Jan Habenicht v publikaci Dějiny Čechů v Americe, vydané v Saint Louis v roce 1910. Vstupní branou pro vystěhovalce byly přístavy New York, Baltimore, New Orleans a Galveston.
Konkrétní místa vstupu Poleňáků na půdu Severní Ameriky dostupné prameny neuvádějí. Z prvních vystěhovalců se jich nejvíce usadilo ve státě Wisconsin a většina z nich se stala farmáři. Wisconsin patřil k prvním státům, kde se čeští krajané včetně polenských začali usazovat na farmách hned počátkem padesátých let.
V roce 1900 žilo v tomto státě 14 500 osob narozených v Čechách a některým z nich přetrvávaly vzpomínky na jejich rodnou Polnou. V novém domově si vedli polenští rodáci střídavě. S úspěchem i nezdarem. Mnozí střídali farmářství s řemeslem, které se však neobešlo bez nemalých finančních prostředků. K jejich získání jim pomohly jisté znalosti zemědělství nabyté ještě v rodné zemi. Žádný z prvních polenských vystěhovalců se v Americe nezařadil mezi úspěšné podnikatele příznačné právě pro Ameriku. Závratný postup nezažili ani polenští občané, kteří se vystěhovali do USA po roce 1883. V seznamu vystěhovalců po tomto roce, jmenovitě uvedených v publikaci Břetislava Rérycha Rodáci a obyvatelé města Polné z roku 1935, byť podle autora neúplném, jich napočítáme přes devadesát.
Mnohé z důvodů emigrace zmíněné v úvodu článku F. Kutnarem měly svou platnost pro občany odcházející z rodné vlasti i v průběhu 20. století. Čas, kdy se polenští rodáci scházeli v Chicagu při příležitosti Mrkvancové pouti na zahradě u Pojmanů, patří minulosti. Na jedné z posledních fotografií z tohoto setkání, s nezbytnou cedulí „Mrkvová pouť“, z roku 1915 napočítáme 96 Poleňáků a jejich dětí narozených již v Americe. S odstupem půldruhého století se již nedopočítáme Američanů s polenskými praprarodiči.
V současné době se setkáváme s významnými občany Spojených států amerických, kteří se hlásí ke svým předkům ze staré vlasti. Polná zatím na takovou významnou osobnost čeká. Velmi sympatické však byly návštěvy potomků vystěhovalců z Polné, kteří naše město od roku 1990 navštívili, aby zjistili informace o svých předcích. Byli to v roce 1992 prapravnuci rodiny Filipenských, v roce 1993 rodiny Pešákovy, v roce 1997 rodiny Pojmanovy, v roce 2001 další potomci rodiny Pešákovy a v roce 2003 opět rodiny Pojmanovy z Chicaga. 2)

Poznámky:
1) Cestování do Vídně a do Prahy provozovalo se v té době rychlým poštovním kurzem - dostavníkem, který jezdil na trase Praha – Vídeň pravidelně dvakrát denně. Ve Štokách měla dvanáctimístná poštovní dilligence desetiminutovou zastávku k naložení a vyložení pošty pro Štoky, Polnou a Přibyslav (dopravu zásilek na trase Přibyslav-Polná-Štoky zajišťovala poštovní expedice v Polné), k nastoupení cestujících a naložení jejich zavazadel. Polenští využívali tohoto spojení ve Štokách od jeho zavedení v roce 1752.
2) Smyslem příspěvku je v krátkosti připomenout výročí počátků vystěhovalectví z Polné do Severní Ameriky. Má totiž v historii města nezastupitelné místo stejně jako v historii českých zemí. V použité literatuře citovaná výstava v Městském muzeu v Praze ve druhé polovině roku 2003 neobsahovala žádný údaj o Polné. Mezi vystavovanými publikacemi k historii vystěhovalectví, bohužel, chybělo dílo Jaroslavy Hoffmannové, která se vystěhovalectvím z Polné ve druhé polovině 19. století obsáhle zabývala. Zájemcům o tuto epochu vystěhovalectví je tato publikace k dispozici v knihovně Klubu Za historickou Polnou, kde jsou v klubovém archivu uloženy ještě i další zajímavé doklady o polenských vystěhovalcích (korespondence, genealogie rodin Filipenských a Pojmanů, fotografie atp.).

Literatura:
Hoffmannová, J.: Vystěhovalectví z Polné do Severní Ameriky ve druhé polovině XIX. století, Havlíčkův Brod 1969
Městské muzeum Praha, Historická výstava o českém vystěhovalectví do Ameriky a česko-amerických vztazích
Prchal, J.: Biografický slovník Polenska, Polná 2002
Rosický, J.: Jak je v Americe?, Praha 1906
Šup. M.: Mrkvancová pouť v Americe, Polenský zpravodaj č. 9/1996

(Polensko 2/2004, s. 19 – 24)

Autor: Ing. Milan Šup

Zpět na seznam článků



Komentáře:

Jméno:  
E-mail:  

Kontrola (napište číslem 3x10):


Fatal error: Uncaught Error: Call to undefined function mysql_result() in /www/doc/www.kzhp.cz/www/komentare/komentare.php:44 Stack trace: #0 /www/doc/www.kzhp.cz/www/index.php(217): include() #1 {main} thrown in /www/doc/www.kzhp.cz/www/komentare/komentare.php on line 44