Židé a Polná

Polná, historické město ČR za rok 2006, je v současnosti malé město s 5 tisíci obyvateli v centru Českomoravské vrchoviny; ještě v polovině 19. století byla po Jihlavě a Třebíči s 6500 obyvateli třetím největším na Vysočině. To, že nám rozvoj zbrzdil velký požár města r. 1863, či stavba železnice r. 1871, která nás minula o 6 km, v současnosti místním obyvatelům již tolik nevadí. Máme u nás krásnou přírodu, po celý rok řadu zajímavých kulturních a společenských akcí..., žije se zde klidně a příjemně. V Polné působí téměř padesát spolků a sdružení, na dobré úrovni je sport, od roku 2007 provozujeme po 44 letech opět samostatně naše muzeum – kraj nám vrátil sbírkový fond. Městské muzeum Polná se může návštěvníkům pochlubit četnými zajímavými expozicemi (stará škola, stará lékárna, historické hodiny, kupecký krám, stará řemesla, lapidárium, expozici Legionáři... ). Vedení města má dobře zpracovaný výhledový plán na obnovu a údržbu městských památek. Samozřejmě není možné z rozpočtu města a občasných státních dotací opravit všechny památky v krátkém časovém údobí. Avšak v posledních deseti letech bylo na památky v Polné vynaloženo podstatně vyšší procento z objemu dotací než v jiných historických městech. Přejme si, aby chuť a elán, takto postupovat, zastupitelstvu a radě města vydržely i v dalších letech.

Polná má bohatou historii a četné nádherné památky. Má se čím pochlubit a to jistě ocení zejména turisté, návštěvníci města. Vedení města pravidelně zve na důležité schůzky, týkající se oprav a obnovy památek ve městě, zástupce spolků Klubu Za historickou Polnou a Spolku městského muzea. Řada postupů je s nimi konzultována, mnohé připomínky z řad členů spolků našly naplnění.

V letošním roce přišla velmi dobrá zpráva – město získá dotaci v řádu několika miliónů korun na obnovu židovských památek. Rekonstrukce bude zaměřena ponejvíce na židovské město. V následujícím textu vám přiblížíme židovské památky v Polné.

Židovské město

Polenské ghetto bylo založeno v roce 1680. Dochovaná gotická zástavba ghetta má dvě části – původní město, půdorysem ve tvaru trojúhelníku, a dolní náměstí, tzv. Rabínský plácek. Několik domů, které ho tvoří, bylo k původnímu ghettu dostavěno při rozšiřování v roce 1740. V severním vrcholu byla hlavní horní vstupní brána; půdorysem obdélníkový Rabínský plácek byl uzavřen dolní branou situovanou původně mezi vinopalnou a obytným domem. V ghettu je 32 většinou patrových domů přestavěných v novodobém stylu, synagoga a rabínský dům. Jediným dochovaným historickým domem s rokokovou fasádou v židovském městě je Bělohlávkův dům, čp. 538 na dolním náměstí. V jižní frontě domů horního Karlova náměstí, ukončené východním směrem synagogou, je průchod rabínským domem. Z horního na dolní náměstí se dá ovšem projít také kolem synagogy, kde bývala v čp. 400 židovská škola. V sousedním domě, čp. 530, bývala židovská lázeň, tzv. mikve. Uprostřed horního náměstí stávala kamenná kašna, necitlivě odstraněná v polovině 20. století. Synagoga i rabínský dům jsou v majetku Federace židovských obcí v Praze, kam byly městem Polná bezplatně vráceny již v roce 1994. Židovské město bylo postiženo několika velkými požáry (1712, 1734, 1823 a 1863), kterým vždy podlehly všechny domy.

Židovský hřbitov

Pohřebiště polenských Židů je umístěno na Dolním městě - Pod Kalvárií, kde bylo až do II. poloviny 17. století původní sídliště několika židovských rodin.

K založení hřbitova došlo pravděpodobně počátkem 16. století. Hřbitov, který byl několikrát rozšířen, obtéká říčka Šlapanka. Původně kamenná zeď byla několikrát prodloužena a opravována (naposledy v 90. letech minulého století). V severovýchodní části došlo ke zřícení zdiva následkem podmáčení a půdní eroze. U vchodu ve vnitřní části hřbitova stála do 70. let 20. století márnice. Nový vchod dalo postavit v roce 1995 město Polná, kovanou mříž zhotovil umělecký kovář Erwin Habermann z Jihlavy. Ve zdi průjezdu je zazděna kamenná deska s nápisem: „Zřízeno 5647-1887 Židovskou náboženskou obcí a Židovským pohřebním bratrstvem Polná“.

V prostoru pohřebiště se nachází ve 32 nepravidelných řadách přibližně 900 barokních, klasicistních i novodobých náhrobků, z nichž mnohé mají historickou i uměleckou hodnotu. Novodobé pomníky jsou rozmístěny v jižní části hřbitova, naopak v severní části se nacházejí spíše historicky nejstarší náhrobky s hebrejskými nápisy. Od poloviny 20. století hřbitov zarůstal, mnohé pomníky byly půdní erozí i necitlivou rukou člověka vyvráceny a povaleny. Od roku 1988 o hřbitov pečuje skupina mladých nadšenců (později Spolek přátel na ochranu židovských památek v Polné). V posledních letech o hřbitov pečuje i Klub Za historickou Polnou. Náhrobky jsou postupně opravovány a umísťovány na původní místo do svislé polohy. V roce 2005 byl postaven nový přístupový mostek přes Šlapanku ke vchodu na hřbitov. Hřbitov je majetkem Židovské náboženské obce v Praze.

Synagoga

Nejstarším dosud známým písemným dokladem o Polné je darovací listina z roku 1242 Jana z Bratčic, později uváděného z Polné. Jan z Polné daroval řádu německých rytířů patronátní právo kostela v Polné a dvě vesnice u Polné zvané Jankov. Listinu tehdy potvrdil král Václav I., a z obsahu se mj. dovídáme, že v Polné byl hrad a trhová ves.

Výhodná poloha Polné na českomoravské hranici a hlavní obchodní stezce, později uváděné jako Uherská, velký a výstavný hrad s opevněním a strategická poloha v srdci Vysočiny předurčily i majitele polenského panství. Byly jimi až do 19. století vesměs významné šlechtické rody: po pánech z Polné, kteří vymřeli po meči, držel Polnou od roku 1320 Jindřich z Lipé a po něm jeho příbuzní páni z Pirkštejna. Hynek Ptáček, vůdce utrakvistů a významný český politik v době husitských válek, přikoupil k Polné po roce 1434 panství Přibyslav. Sňatkem s Žofií Ptáčkovnou z Pirkštejna v roce 1463 panství Polná-Přibyslav vyženil Viktorin z Kunštátu, syn krále Jiříka z Poděbrad. Po jeho smrti vlastnily panství od počátku 16. století další majetné šlechtické rody: Trčkové z Lípy, páni z Valdštejna, páni z Hradce, Žejdlicové ze Šenfeldu. Rudolfu Žejdlicovi bylo panství za odboj proti císaři zkonfiskováno a v roce 1623 prodáno kardinálovi Františku Ditrichštejnovi. Bohatý a mocný rod Ditrichštejnů pak Polnou i Přibyslav držel přes 300 let.

Rozvoj obchodu a řemesel, zejména soukenictví, kloboučnictví, řeznictví, a do roku 1750 požívaná frekventovaná obchodní trasa z Moravy do Čech přivedly na českomoravské pomezí první židovské usedlíky. V městských knihách jsou Židé v Polné připomínáni již od poloviny 16. století. Jejich původní osídlení na okraji Polné v místě zvaném Pod Kalvárií trvalo do roku 1682. V tomto roce jim vrchnost povolila vystavět si vlastní židovské město - uzavřenou čtvrť se dvěma branami. Modlitebna - synagoga - byla postavena o dva, tři roky později, v letech 1684 a 1685 na základě smlouvy židovské obce s vrchností ze 14. srpna 1684. Původní podobu stavby ani stavitele sice neznáme, ale víme, že měla obdélníkový tvar se sálem o rozměru 750 x 1280 cm. Na rozdíl od šestnácti dřevěných domků v ghettu byl objekt z větší části zděný – z kamene a cihel - a v prvních letech synagoga stála odděleně. Náklad na stavbu činil 474 zlatých a Židé se zavázali městu splácet každý rok 10 zlatých.

Na rozdíl od jiných míst v českých zemích, kde byli Židé vrchností trpěni, měli Židé v Polné snesitelnější životní podmínky – více svobody v podnikání, větší daňové úlevy a vlastní samosprávu v čele s rychtářem. Zřejmě i z těchto důvodů je rozvoj židovského města v 18. a v I. polovině 19. století v Polné tak výrazný. V roce 1727 žilo v polenském ghettu 52 rodin a 305 obyvatel, koncem 18. století – kolem 80 židovských rodin, v roce 1830 – dokonce 128 rodin a 770 příslušníků židovské obce, což bylo 12 % z celkové populace města Polné. Svou podobu a velikost měnil i svatostánek. Většinou se tak dělo přestavbou po velkých požárech, které židovské město postihly v letech 1712, 1734, 1823 a 1863, kdy ve všech čtyřech případech vyhořelo celé židovské město. Obytné domy a synagogy musely být vždy znovu vystavěny. Dostavbou jednoho patra sousedního domu v roce 1717 vznikl vedle synagogy obecní dům a zároveň sídlo rabína. V době největšího rozmachu židovské obce byla v prvním patře obecního domu umístěna tzv. zimní modlitebna s třiceti místy. Říkávalo se jí „malá synagoga“. Obecním domem byl zřízen průchod z původního, horního náměstí, na dolní náměstí. To bylo k původnímu ghettu dostavěno při rozšiřování po roce 1710. Z původního barokního vzhledu synagogy se zachovala čtyři typicky protáhlá okna s lomeným obloukem a fragment výmalby, odkrytý při rekonstrukci v roce 1998. V zadní části byla vystavěna galerie s šesti dřevěnými sloupy. Počátkem 19. století zde byly dřevěné stolice pro 80 žen. V hlavním sále bylo v té době 118 míst pro muže a každé místo mělo svého konkrétního majitele. Do mužské části se vcházelo z ulice a podélné chodby, na ženskou galerii byl zvláštní vchod. „Židle“ v synagoze mívaly zcela zvláštní majetkovou hodnotu a často byly součástí dědictví. Posloužily však i jako mimořádný dar či poslední možnost splátky dluhu /jistina dosáhla v některých případech částky 1000 a dokonce i 4000 zl. V Polné jsou zaznamenány i případy dražby míst v synagoze Např. v roce 1805 bylo z vyvolávací ceny 90 zl. „přihazováním“ dosaženo částky 185 zl..

Obrat ve vývoji města Polná nastal v období nástupu industrializace. Zejména polenští soukeníci, jejichž cech čítal v roce 1831 ještě 365 členů, se nedokázali vyrovnat s nástupem tovární výroby a sukno stále vyráběli postaru – doma. Velký oheň v roce 1863, kdy vyhořelo 190 převážně měšťanských domů v centru města a 2500 lidí zůstalo bez přístřeší, a hlavní železniční trať Severozápadní dráhy, která po dostavbě v roce 1871 Polnou minula o 6 km, byly dalším důvodem odchodu části populace za lepším. Mnoho židovských rodin se z Polné vystěhovalo do Vídně, Prahy, Brna… Židovské město se postupně vylidňovalo. Před tzv. hilsneriádou v roce 1898 žilo v Polné ještě 238 Židů. Po silných projevech antisemitismu v letech 1899 a 1900 zde zůstalo jen 122 židovských obyvatel. Na čas ještě ghetto ožilo. V letech 1915-1918 v Polné přechodně žilo několik desítek rodin z Polska a Haliče a v synagoze načas přibyly bohoslužby.

Následkem dalšího úpadku židovské obce odešel v roce 1921 poslední rabín a na mimořádné bohoslužby pro 60 souvěrců pak dojížděl rabín z Kolína. Jako svatostánek synagoga sloužila do počátku 40. let 20. století.

Židé z Polné byli odvlečeni do koncentračních táborů. Synagoga sloužila německým úřadům jako sklad nacisty zabaveného nábytku. Cenné církevní předměty a vybavení interiéru synagogy bylo převezeno do Prahy, kde mělo být zřízeno „Muzeum vyhynulé rasy“. Ze tří polenských židovských občanů, kteří přežili holocaust se do Polné nevrátil ani jeden.

V roce 1951 budovu synagogy koupila církev čs. husitská, ale bohoslužby zde nekonala. Z rozhodnutí komunistických úřadů musela budovu pronajmout jako skladiště. Zpočátku zde byly skladovány barvy, pak chemická hnojiva, několik let zde byla i sběrna starého papíru. Stavba chátrala, až se v roce 1968 probořil strop a v roce 1969 zřítila střecha. Obvodové zdivo synagogy pak sloužilo až do konce 80. let pro ukládání dřevěného paliva a nepotřebných věcí okolo bydlících rodin. Chystané demolici zabránily společenské změny po listopadu 1989. V lednu roku 1990 založený Klub za Historickou Polnou inicioval záchranu synagogy. Členové klubu vyklidili suť a nálety a přesvědčili nové vedení obce o zachování památky. Obvodové zdi byly v horních částech dozděny a celý objekt provizorně zastřešen.

V roce 1994 rozhodlo městské zastupitelstvo v Polné o navrácení tehdy zčásti zrekonstruovaného „rabínského“ domu a synagogy do majetku Federace židovských obcí v Praze. Na schůzce s představiteli Federace v Praze byla dohodnuta rekonstrukce objektu synagogy a její následné využití pro regionální židovské muzeum. Rekonstrukce proběhla v letech 1996-2000 za finanční spoluúčasti města Polné nákladem 3,5 miliónů korun. Po archeologickém výzkumu došlo k obnovení schodiště svatostánku a vymezení původního řečiště ve středu sálu. Na jedné ze stěn byly obnoveny zachované zbytky původní výmalby. Obnovená synagoga byla zpřístupněna veřejnosti v září roku 2000. Slavnostního otevření Regionálního židovského muzea se zúčastnila celá řada vzácných hostů, mj. také francouzský a izraelský velvyslanec. Expozice Příběh Leopolda Hilsnera a Historie Židů v Polné shlédlo v měsících září a říjnu roku 2000 téměř 3000 návštěvníků.

V hlavní turistické sezóně je Regionální židovské muzeum v Polné otevřeno od května do konce září kromě pondělí a soboty každý den a má stálého průvodce. Zásluhou vedoucí muzea Marie Fišerové se zde konají zajímavé sezónní výstavy a koncerty.

Hilsneriáda

Na jaře roku 2009 si připomeneme 110. výročí kauzy Leopolda Hilsnera. Na závěr tedy krátce pár slov o tolik diskutovaném a publikovaném justičním případu, který Polnou ve světě tak nepěkně „proslavil“.

Hilsneriáda Dne 1. dubna 1899 byla v lese Březina u Polné nalezena zavražděná devatenáctiletá švadlena Anežka Hrůzová z nedaleké Věžničky. Vražda byla označena davem a radikálním tiskem za „rituální“ (mrtvá měla na krku velkou řeznou ránu a lékařská zpráva „potvrdila“ velký úbytek krve). Z činu byl obviněn Leopold Hilsner a v tisku byla rozpoutána nevídaná antisemitská kampaň. Vývoj událostí (mediální tlak na veřejné mínění, nešťastný souběh náhod, řada pochybných svědectví) vyzněl v Hilsnerův neprospěch. HilsneriádaV procesu, konaném v Kutné Hoře, byl porotou shledán vinným a 16. září 1899 odsouzen k trestu smrti. Průběh vyšetřování a verdikt justice zpochybnil v tisku profesor T. G. Masaryk a po vleklé otevřené polemice kasační soud ve Vídni nařídil nový proces. Krajský soud v Písku však Hilsnera 14. listopadu 1900 znovu odsoudil na šibenici. Nejvyšší rozsudek změnil na doživotí až císař František Josef I. Hilsner byl propuštěn s podlomeným zdravím na amnestii 24. března 1918. Ve dvacátých letech se živil jako podomní obchodník a žil pod změněným jménem Heller hlavně ve Vídni, kde byl podporován místní židovskou obcí; finanční podporu mu zasílal také prezident Masaryk. Zemřel uštván a vyčerpán ve věku 51 let na rakovinu tlustého střeva v Rotschildově nemocnici.

Hlavní protagonista se stal obětí krutého osudu a ve světě paradoxně nejznámějším polenským občanem. Na domě ve Vídni, kde ve 20. letech bydlel, mu byla 25. dubna 2002 odhalena pamětní deska. Pohřben je na centrálním hřbitově ve Vídni.

O posmrtnou rehabilitaci Leopolda Hilsnera usiluje od roku 1996 MUDr. Petr Vašíček z Berlína. V listopadu 2008 vyslovila rakouská ministryně Maria Bergerová u hrobu Leopolda Hilsnera politování nad selháním c.k. rakouské justice v letech 1899 a 1900.